112 km pěšky do Santiaga
Autor: Marta Léblová
Fotografie: Marta Léblová
Štítky: 2012 | Santiago de Compostela | Španělsko
Ujít alespoň kousek svatojakubské poutní cesty bylo v plánu od chvíle, kdy jsme skládaly bakalářské státnice z religionistiky a Léňa začínala na další vysoké škole studovat španělštinu. Což bylo někdy kolem roku 2005. Nikdy zároveň nebylo v plánu se na cestě nějak trápit a očišťovat, případně trávit touto kratochvílí neúměrně dlouhé časové období.
Zvažovali jsme tedy dvě možné cesty (resp. jejich finální část) – portugalskou a francouzskou. Obě tyto cesty jsou vyhlášené svou jednoduchostí a mírností, takže nakonec rozhodly ceny letenek. Do Madridu to prostě bylo levnější.
Camino Francés (francouzská cesta) začíná v Saint-Jean-Pied-de-Port, měří 775 km a počítá s 31 etapami. Francouzská se jmenuje z toho důvodu, že ve Francii začíná, nicméně většina cesty vede severem Španělska.
Aby byl člověk oficiálně uznán za poutníka a v Santiagu měl nárok dostat certifikát s vlastním jménem v latině o absolvované poutní cestě, musí ujít nejméně 100 km pěšky, nebo ujet 200 km na kole. To, že cestu absolvoval, dokazuje razítky v poutním pase (credencial). Podmínkou je mít v pase minimálně dvě razítka za den, což není problém, protože prakticky všechny restaurace, kavárny i kostely, které jsou cestou, razítka mají. Credencial jsme zakoupili už v České republice, je ale možné koupit jej i cestou. Ale riziko, že jej na místě nikde neseženeme, se nám nechtělo podstupovat.
Z Prahy do Sarrie
Letecká společnost nás pravděpodobně chtěla připravit na fakt, že cestujeme do země, kde čas nehraje nijak zásadní roli. Do Madridu tak přilétáme s asi hodinovým zpožděním. Autobusem se přemisťujeme do města Lugo, kde nám duchapřítomný španělský autobusák stopuje navazující spoj, takže v Sarrii, našem výchozím bodě, vystupujeme bez sebemenšího zdržení kolem půl osmé ráno. Tam bohatě snídáme a vydáváme se na cestu.
Ohledně délky etap se držíme standardních doporučení, cestu jdeme s mnoha dalšími poutníky a držíme se patníků a značek, které označují, kudy cesta vede a jak je to do Santiaga ještě daleko. Co se ubytování týče, je na cestě spousta ubytoven, kde je možné se za 10 euro vyspat na palandě v místnosti plné mnoha dalších cizích lidí. V některých ubytovnách je možné zamluvit si nocleh předem. My jsme si řekli, že cestě dodáme punc dobrodružství tím, že si spaní nezamluvíme a trochu zariskujeme.
Ze Sarrie do Portomarínu (22,4km)
V Sarrii je v prvé řadě nutné najít místo, kde nám dají první razítko do credencialu a odstartují tak naši pouť. To nalézáme poměrně snadno dle všeříkajících šipek. Tam jsme poučeni o pravidlech a dostáváme naše první razítko.
První den jsme ze všeho hlavně vykulení. Cesta je příjemná, vede skrze lesy, luka a háje. Na cestě rozhodně nejsme sami, takže se učíme nový španělský pozdrav „buen camino“. Větší či menší boudička s občerstvením, kde si můžeme orazit credencial, je prakticky na každém kroku a my zatím ještě neleníme každou chvíli zastavovat, sundávat batohy a tiskat a tiskat. Co se nám však líbí nejvíc, to jsou automaty na nápoje a samoobčerstvovací stánky v lese, kde je možné zakoupit ovoce a doplnit zásoby vody.
Přestože nám cesta ubíhá poměrně rychle, po téměř probdělé noci nám ke konci docházejí síly. Nohy bolí a hlavně záda neuvyklá pravidelnému nošení zátěže začínají protestovat. Když v dálce konečně vidíme Portomarín, jásáme. Nacházíme příjemné malokapacitní ubytování s kuchyňkou a možností vyvalit se na zahrádce, odhazujeme zasmrádlé trekovky (někteří je po prvním dni odkládají již nadobro a pokračují v sandálech až do cíle), provádíme základní hygienu, mažeme si bolavá těla protibolavými mastmi a vyrážíme do víru velkoměsta na večeři.
Na celé cestě je poměrně obvyklé, že restaurace nabízejí „menu de peregrino“, zahrnující předkrm, hlavní jídlo, zákusek a pití okolo deseti euro. Na cestě také existuje „mochila service“, za tři eura vám odvezou batoh do cíle etapy.
V Portomarínu se nachází kostel svatého Mikuláše. Jedná se o netypický pozdně románský chrám, navržený jako kostel i hrad, takže má architektonické prvky obojího. Chrám byl na své současné místo přemístěn v šedesátých letech kámen po kameni z důvodu ohrožení záplavami ze své původní polohy v údolí.
Z Portomarínu do Palas de Rei (25km)
Druhý den je cesta trochu otravnější. Hlavně z toho důvodu, že vede hodně podél silnice a není se moc čím kochat. Začínáme z nudy fotit různé cedule a značky. Zato již druhý den potkáváme Boha! Poprvé, když šel kolem, všimli jsme si ho jen letmo. Ale všimli, protože šel úplně opačným směrem, než všichni ostatní, což bylo podezřelé. Měl oprané džíny, tričko, fotoaparát Canon přes rameno, holou hlavu a modré oči s divokým pohledem. Když nám šel naproti podruhé, říkali jsme si, že to bude někdo jiný, kdo je mu podobný. Třetí setkání už bylo vážně na pováženou – byli jsme si jisti, že je to on, jen nám nebylo jasné, kam kráčí, odkud a proč a zařekli jsme se, že jestli ho potkáme počtvrté, tak se ho zeptáme, co je jako zač. A potkali. A zeptali. Byl to průvodce nějaké skupinky poutníků. Několikrát denně jim šel naproti a kontroloval, zda je vše v pořádku, případně odvážel odpadlé kusy. Jezdil samozřejmě autem, takže si vždycky kus nadjel a pak šel své skupince naproti. Jeho i celou jeho skupinu pak potkáváme celý týden.
V Palas de Rei se ubytováváme v jedné ze dvou ubytoven a v rámci prohlídky města jsme v kostele San Tirso, který má nádherný dřevěný strop, svědky hodiny náboženství pro nejmenší.
Z Palas de Rei do Arzúi (28,8km)
Čeká nás nejnáročnější úsek. V půlce cesty je městečko Melide, kde u kostela panny Marie jíme oběd. Hodně poutníků si tuto etapu dělí a tady končí dnešní cestu. My se tváříme hrdinně a hodláme dojít až do Arzúi. Není to ale vůbec jednoduché, cesta je to z kopce do kopce, navíc se začíná dělat španělské teplo, které se nás drží až do Santiaga. Říkáme si ale, že nikam nespěcháme a dáváme si větší i menší přestávečky. Nejhorší je poslední úsek cesty, kdy už si myslíme, že tam každou chvíli budeme, cesta vede podél silnice a je nekonečná. Tento úsek nám alespoň trochu oživuje asi devadesátiletá stařenka, která nám na cestu zpívá svatojakubskou poutnickou písničku v galicijštině o tom, jací jsme šťastní poutníci.
Arzúa nás ničím nenadchla. Ubytovnu jsme vyhodnotili jako nejhorší z těch, v nichž jsme za celou cestu spali, a největším zážitkem z Arzúi jsou pro nás krávy na křižovatce.
Z Arzúa do Pedrouzo (19,1km)
Tuto etapu jsme se rozhodli si užít. Z ubytovny odcházíme poslední (ostatně jako vždy), nikam se neženeme. Sluníčko svítí, někteří z nás jsou stále v údivu z povahy španělského venkova – četnosti kravínů podél cest, ale i rozmanitých, na první pohled neidentifikovatelných, malých staveb podél stavení – sýpek!
Do Pedrouzo přicházíme už v brzkém odpoledni, ubytováváme se a celé odpoledne a podvečer trávíme piknikováním v parku u místní radnice, kterou jsme vyhodnotili jako nejzajímavější místní budovu. Kostel jsme tu nenašli žádný. Pravda je, že jsme pro to příliš velké úsilí nevyvinuli.
Z Pedrouzo do Santiago de Compostela (20km)
Výjimečně vstáváme časně. Hodláme být v Santiagu co nejdříve a mít tak dost času na všechny formality a prohlídku města. Nejsme jediní obyvatelé hostelu, kteří mají tento nápad, takže přestože nakonec vycházíme v osm hodin, jsme zase poslední. Před námi se line dav lidí, který se ale postupně rozpadá. V této etapě nám taky zmizely patníky říkající, kolik kilometrů to je do Santiaga. Takže se vzdálenosti snažíme odhadovat dle map, které cestou potkáváme.
Příchod do Santiaga je, dá se říci, trochu napínavý. Znavený poutník totiž město dlouho vidí, z kopce k němu přichází a ne a ne k němu dojít. Když konečně dojde k místní ceduli, zjišťuje, že je kdesi na periferii a ke katedrále skrývající ostatky svatého Jakuba je to ještě pěkný kus cesty. Katedrálu navíc velice dlouho není vidět odnikud ani vykukovat, takže poutník může mít dokonce i pochybnost, že došel do správného města.
My jsme se rozhodli nejdřív dokončit cestu, tzn. dojít ke katedrále, zde spáchat spontánní focení každého s každým ale hlavně s katedrálou v pozadí, pak si dojít pro certifikát potvrzující, že jsme absolvovali pouť, dát si poutnické pivo a pak se teprve ubytovat. Ubytování máme tentokrát velice luxusní – dvě palandy, jedna přistýlka, vše oddělené závěsem. O takovém soukromí se nám ani nesnilo.
V nejbližším supermarketu si kupujeme večeři a víno a jdeme piknikovat do nejbližšího parku. Jsme líní na krok, takže prohlídku katedrály necháváme na druhý den. Dáváme si jen malou procházku večerním Santiagem a pivo v tapas baru.
Muros
V pátek se vydáváme „k moři“. Někteří z nás totiž usoudili, že když jsme takový kousek od pobřeží, tak by byla veliká škoda nejet se na to moře podívat. Někteří na sebe, někteří do baťůžku, hodili plavky a neodradila nás ani ranní zima a mrholení. Úskalí cesty kvůli zachování důstojnosti některých účastníků zájezdu na tomto místě raději zamlčím.
Do městečka jsme dorazili po nečekaně dlouhé jízdě. Ono se to totiž na mapě nezdá, ale autobusem to je nakonec přes sedmdesát kilometrů. A koneckonců, nečekaná zajížďka nám cestu také neulehčila. Řidič autobusu totiž opět nehlásil, v jakémže to městečku zastavujeme, takže jsme přejeli cíl. Komunikace mezi autobusáky se rozhodně hanět nedá, za 5 minut od našeho vysazení kdesi mezi poli, přijíždí autobus z opačného směru, který nás veze zpět do Muros, přičemž se utvrzujeme v tom, že je dobré mít ve skupině někoho, kdo ovládá alespoň základy španělštiny. Zima je snad větší a větší. Výletním krokem si městečko procházíme, jako správní občané vnitrozemského státu děláme spoustu fotografií lodí a lodiček, nakukujeme do obou kostelů, které jsme našli, smáčíme ruce „v moři“, sbíráme pár mušlí, trochu se zahříváme v kavárně a jdeme stopovat autobus, který překvapivě jede přesně v tolik hodin, v kolik má, přesně z toho místa, ze kterého má.
V Santiagu se počasí taky nezlepšilo. Čeká nás ještě důkladná prohlídka katedrály, včetně ostatků svatého Jakuba, a nachomýtáme se i k večerní bohoslužbě. Posledním naším úkolem je nakoupit a poslat pohledy, sehnat pár suvenýrů, dát si poslední tapas a připravit se na brzké opuštění ubytovny.
Madrid
V sobotu ráno cestou z ubytovny na autobus nám počasí ukazuje, jak mohlo být kruté. Během čtvrthodinové cesty promokáme na kost – a to doslova. Ponožky z mých nepromokavých bot nebyly suché ještě ani v Madridu.
Cesta ze Santiaga do Madridu trvá autobusem přes osm hodin. Jednou ze zastávek je i Lugo. Zdá se nám to neuvěřitelné – šli jsme to pět dní a autobus tu zastaví po dvou hodinách jízdy …
V Madridu se z Estación Sur vydáváme pěšky do centra. Krásy Madridu máme v plánu prohlédnout velice rychle, tak říkajíc „po japonsku“ – na Estación de Atocha se fotíme u palmového háje uprostřed staré nádražní budovy a s vodními želvami chovanými tamtéž, kolem Prada jen probíháme, fotíme se pod sochou Velázqueze a Goyi, na Plaza de Cibeles, fotíme fontánu, na Puerta del Sol se fotíme pod sochou medvěda s jahodovým stromem, v parku Plaza de Oriente rychle poobědváme a jdeme se podívat na Palacio Real – největší palácový komplex v západní Evropě a sousedící katedrálu de la Almudena, kde chvíli vydechneme za odlehčeného pomlouvání královské rodiny a poslechu pouličních umělců. Ulicí Calle Mayor jdeme na náměstí Plaza Mayor, kde více než typickou architekturu těchto náměstí fotíme živé sochy, jichž je plné náměstí; odtud rychlý přesun na Plaza de España, abychom se vyfotili u sochy Miguela de Cervantes s Donem Quijotem a Sancho Panzou.
Domů
Do Prahy přilétáme kolem půlnoci a jelikož jsme lakomí, čekáme si na noční autobus č. 510, který by nás dle jízdního řádu měl za čtyřicet minut dovézt skoro před barák. Upřímně řečeno, tohle byl asi nejhorší zážitek z celé cesty a nikomu bychom tento způsob přepravy nedoporučovali. Bylo to asi i tím, že byla sobota, takže do autobusu, který už od letiště přetékal lidmi, se neustále tlačili další a další, přičemž někteří již nebyli v příliš střízlivém stavu. Nakonec jsme byli rádi, když jsme kolem druhé hodiny ranní vypadli z přeplněného autobusu na čerstvý vzduch a odebrali se do hajan.
Základní shrnutí
Detailní informace o francouzské cestě
- http://caminodesantiago.consumer.es/los-caminos-de-santiago/frances/
- http://www.vwv.cz/jakub/spanelsko.php
Kde je možné získat credencial v ČR:
Cestování:
- zpáteční letenky jsme zakoupili na http://wizzair.com/ s tříměsíčním předstihem – za cca 2 800,- Kč
- autobusové jízdenky pro přepravu po španělském vnitrozemí lze zakoupit také před odletem na: http://www.alsa.es/, od skupiny čítající 6 osob je 30% sleva, z ČR se povedlo zaplatit pouze přes Paypal
- cestování vlakem je drahé
Co s sebou:
- osvědčilo se sbalit batoh do 8kg
- hodí se špunty do uší na spaní v ubytovnách, mast na bolest
- netřeba z ČR vozit potraviny na cestu, na pouti je mnoho možností si nakoupit, případně levně pojíst
A jak zapadnout mezi poutníky na cestě:
- zdravit je slovy „¡Buen camino!“, a
- nosit na batohu svatojakubskou mušli
A drobná poznámka na závěr: na cestu se rozhodně nevydávejte v létě!
Orientační mapka
