Třpytivá perla Altiplana a indiánská metropole

Z Cuzca jsme vyrazili na Tititacu, do přístavu nesoucího jméno Puno. Vzali jsme pofidérní autobusovou společnost, a proto byla v busu strašná zima a jel nekonečně dlouho. Jeli jsme skoro celou noc přes poušť, měsíční světlo ozařovalo okolní vrcholky. Promrzlí jsme dorazili do Puna a ubytovali se v ekl hostalu. Ztratil jsem mp3 přehrávač a Verča byla taky dost mrzutá.

♦ ♦ ♦

19.10. Den po mrazivém dobrodružství jsme se ale pěkně zahřáli. Na ostrém slunci jsme se vyhřívali na březích jezera. Pak jsme si vyrazili člunem na rákosové ostrovy - Uros Islands. Jeli jsme s nějakými zlobivými adolescenty, nechali se propichovat paprsky a užívali jsme si výhled po nádherném, třpytícím se zrcadle, ve kterém se odrážely vrcholky okolních hor.

Samotné plovoucí rákosové ostrovy nás trochu zklamaly. Už na břehu nás vítaly zlaté zuby indiánských stařen, oblečených ve stylových hadrech. Náčelník vesnice nám pak podal odborný výklad. Ve španělštině, ale bylo mu rozumět. Ukázal na pušku a na ptáky a hned bylo jasné, která bije. Pak jsem se ještě chvilku poflakoval na ostrůvku, abych si nakonec koupil pivo a lehl si do rákosí a užíval si ten klid vůkol. Vzpomněl jsem si na nedoceněného smíchovského poetu, hovořícího o „sezení na břehu jezera Tititaca, popíjejíc Châteauneuf-du-Pape“.

Po návratu jsme brouzdali po molu a dokonce jsem zvažoval i koupel. Jakýsi domorodý lékař mi pak doporučil, že pokud si chci rychle vyléčit kotník, tak si ho mám počůrat. Na další ostrovy už jsme se vybodli, ani jsme vůbec neměli chuť přespat v obydlí těchto kvazi-tradicionalistů, kteří tam stejně jezdí ráno, chvilku před gringama.

♦ ♦ ♦

20.10. Autobusem jsme objeli západní břeh altiplanského obra a dorazili na bolivijské hranice. Tady nastaly různé kontroly a prověřování, ti indiánští úředníci byli hrozně přísní. Všechno, včetně policejní služebny najednou bylo hrozně barevné, červeno-žluto-zelené a nad tím vším trůnil indiánský prezident Evo Morales, hrdina západní indiánské Bolívie a prokletí východních latifundistů. Po jeho zvolení se Bolívie (aspoň její západní část) dost občansky zaktivizovala, všude samé nápisy, letáky, plakáty, levicová hesla, zanícení diskutéři. Triumvirát Morales, Chávez, Castro běžným lidem přináší naději. Stejní indiáni jako v Peru, ale přesto tak odlišná atmosféra. A všudypřítomná coca. Coca y muerte.

Copacabana je malebný přístav v zátočině s barevnými terasovitě uspořádanými domky, obklopený kopečky. Klasické lonelyplaneťácké místo, takže bazary, hospůdky, obchody. Verče se tam moc líbilo. Já jsem si víc oblíbil promenádu podél břehu. Ve snaze uniknout gringům z USA vysedávajícím a vyhřívajícím se na terasách hospůdek jsme záhy nastoupili na člun, který nás převezl na rodiště prvního Inky – Isla del Sol.

Propluli jsme úžinou a naše loď se řítila do malé zátoky, na jejímž konci domorodci vystavěli vesnici jménem Yumani. Panoval tam ryk a shon, všude samí turisti a jejich naháněči. Rychle jsme vyrazili po starých inckých schodech směrem k severnímu cípu ostrova. Naším cílem byla nejprve Pumí skála se Slunečními stopami, Posvátná skála a ruiny Chincani. Nocovat jsme chtěli ve vesničce Challapampa.

Byl to jeden z nejkrásnějších treků mého života. Je to dost vysoko, okolo 4000 metrů, slunce nemilosrdně pálí a vytváří krystaly na hladině jezera. Skalnatý ostrov je neustále bičován větrem. Kdesi na východě se tyčí zasněžené vrcholy andských šestitisícovek. Zpočátku jsme se museli vymotat z nepřehledné změti kamenných domků, obchůdků a hostalů. Na každém kroku po nás chtěly nějaké indiánky peníze. Ale pak už jsme byli jen my a ostrov, slunce, vítr a voda. Jen čas od času jsme potkali indiána s mulou či psem. Těsně před soumrakem jsme dorazili na severní cíp ostrova. Před námi se otevřel nezapomenutelný výhled na průzračně modré, nekonečné, třpytící se jezero, perlu Altiplana. Unaveni jsme sestoupili do malé zátoky, kde se nachází vesnice Challapampa. Tam jsme si u strejdy pronajali útulný hostal a šli se za měsíční noci opláchnout do Tititacy.

♦ ♦ ♦

21.10. V chladném ránu jsme se přes vesnici Challa vrátili zpět do Yumani. V Yumani jsme si dali vydatné desayuno, které, alespoň mě, postavilo na nohy. Vypil jsem několik maté de coca a hned mi bylo mnohem líp.

La Paz

Z Copacabany jsme zamířili do La Pazu. Dlouhá cesta skýtala krásné výhledy do krajiny, kde se stále více zdvíhaly kopce a štíty. Na trajektu jsme ještě jednou přepluli Tititacu.

Silnice se pak vine kopci a v pozadí jsou vidět bílé vrcholky And. Nedokázal jsem si představit, kde tady může být administrativní metropole. Pak jsme ale dojeli do lapazské periferie a poznali jsme nevídanou realitu. Z krásné vyhlídky ve čtvrti El Alto máte město přímo pod sebou. Rozprostírá se v obrovském skalním údolí, kde je jeden dům vedle druhého. Zatímco v Altu jsou slumy, v dowtnownu se tyčí mrakodrapy. Chudí bydlí nahoře v okrajových čtvrtích (hlavně čtvrť El Alto) a bohatí pak dole v centru (distrikt Prado). Je tomu tak kvůli nadmořské výšce - v El Alto dosahuje až 4100 m, nejnižší v centru pak 3100 m. Mezinárodní letiště u El Alta je tak vysoko, že musí mít kvůli nadmořské výšce nadstandardně dlouhou přistávací dráhu. Jakoby na dosah ruky, opravdu jen pár kilometrů od města, se tyčí zasněžené andské šestitisícovky Illimani (strážce La Pazu), Huayna Potosí, Mururata a Illampu. Zhruba za hodinu cesty autem se lze dostat z La Pazu do oblasti s nejvyššími bolivijskými horami, kde se nachází 9. nejvyšší hora Jižní Ameriky - vulkán Sajama (6542m). Za hodinu letadlem se dostanete do amazonské džungle. A aby toho nebylo málo, La Paz má ještě jeden klenot – Valle de la Luna – měsíční údolí, místo neuvěřitelných skalních útvarů, kde vede několik kratších treků. To město prostě stojí za to navštívit.

Chudinské čtvrti vypadají opravdu bídně. Čím níž, tím se úroveň zvedá. Všude spousty aut a hlava na hlavě, povětšinou indiánská. Dojeli jsme do Prada a ubytovali se v blízkosti hlavní tepny - ulice Sagarnaga. V Bolívii jsme měli nabitý program, proto jsme už večer začali shánět cestovní kanceláře a domlouvat si s nimi tours. La Paz je město pro turistiku zrozené. S guidy můžete vyrazit zlézat šestitisícovky, na kole můžete sjíždět slavnou Silnici smrti, objednat si výlet lodí v džungli nebo v pampě, nebo vyrazit džípy na solnou poušť Salar de Uyuni. Bez guidů to prostě nejde (mají to ošéfované), ale není to nijak závratně drahé. V neuvěřitelném lijáku jsme běhali z jedné cestovky do druhé. Nakonec jsme měli vše, co jsme chtěli. Výlet do la jungle, sjezd silnice smrti i výlet na Salar. Do džungle jsme odlétali druhý den.

Jezero Titicaca a La Paz, Peru - Bolívie

Reklama