Lagunas y viscachas

27.10. Noční přejezd nebyl moc prima, protože se jednak rozbil autobus a jednak tam nevede silnice. Jede se přímo po poušti. Uyuni je město jako z Butche Cassidyho a Sundance Kida. Oni koneckonců v tomhle regionu operovali i zahynuli. Město si oblíbil i Eiffel a jeho kancelář v něm vyprojektovala administrativní budovy. Ráno nás napakovali do jeepů a vyrazili jsme na poušť.

Před námi se záhy objevilo obrovské bílé zrcadlo ze soli (největší na světě) - Salar de Uyuni, které křižovalo několik jeepů s gringy na palubě. Pálily z něj oči a vypadalo nekonečně. Pouze v dálce se rýsovaly obrysy vulkánů, které signalizovaly, že bílá plocha není nekonečná. Posléze jsme dojeli k místu, kde se sůl těžila. Naivně jsme se zeptali dělníka, proč má na sobě kuklu. Večer jsme pochopili a hodně litovali slabého faktoru našeho krému.

Sůl se těží jen pro místní účely, protože ostatní země jí buď získávají z moře nebo mají vlastní salary (solné pouště). Pod solí jsou největší světové zásoby lithia. Bolivijci nemají prostředky na vytěžení. Zuby si nejvíce brousily americké těžařské společnosti, ale Morales jim posléze plány zatrhl. Proto teď v oblasti operuje velké množství agentů nejrůznějších zpravodajských služeb od americké, izraelské či ruské. Svou roli hrají podle zákulisních informací i čeští agenti, zrádci, kteří se nechali koupit Rusy.

Pokračovali jsme na Isla de los Pescadores, kaktusy porostlý ostrůvek v poušti, kde jsme měli oběd. Pokračovali jsme do jeskyní, kde nedávno objevili pozůstatky pralidí. Noc jsme strávili v hotýlku ze soli. V noci je na Salaru pěkná zima.

28.10. Celý den jsme putovali jeepem ve vysokých nadmořských výškách pouštěmi a kaňony. Občas jsme zastavili u nějaké přírodní lahůdky. Viděli jsme laguny zelené, červené, modré, podle toho, které minerály převažovaly. Na lagunách odpočívala hejna plameňáků. Kolem jeepů neustále pobíhaly lamy. Stavěli jsme na nejrůznějších větrem ošlehaných kamenných útvarech, kde odpočívali králíci - viscachas. Neustále jsme míjeli siluety šestitisícových vulkánů. Jen kdybychom mohli vystoupit z auta a neabsolvovat to jako japonští turisté (s námi jelo několik desítek jiných jeepů). Příště pojedu na kole. Jinak skoro za každým keříkem je uvízlý nějaký papír nebo hadr, výsledek toho, že v poušti není kam chodit na záchod. Večer se naši guidi pořádně nacamrali, že druhý den někteří nebyli schopní řídit.

29.10. Ráno jsme brzy vstávali, abychom uzřeli východ slunce na Sol de Mañana. Byla ukrutná zima. Na tomto místě vyvěrají ze země sirné gejzíry. Pak jsme zamířili k termálním pramenům, kde jsme se konečně po několika dnech zase trochu ohřáli. Poté už jsme se rozloučili s našimi souputníky, kteří se vraceli do Bolívie a my jsme pokračovali busem do Chile. V zádech jsme měli obrovský vulkán Licancabur (5916m), pod jehož úpatím odpočívá Laguna Verde. Kvalitní asfaltová silnice (do té doby jsme jeli jen po pouštních cestách) směřovala pouští směrem dolů. Najednou se před námi objevila zelená oáza – poutní místo San Pedro de Atacama. Po důkladné celní kontrole nás vpustili do města. Bylo kolem poledne, sluníčko hřálo, mohlo být přes dvacet stupňů. Oproti Salaru šílený teplotní rozdíl.

Reklama