Divokou Svanetií
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Jiří Pětioký | Veru Krejčová
Štítky: 2011 | Gruzie | Kavkaz | Svanetie
Kavkazské Švýcarsko
„Přijeďte se podívat do Svanetie, je to nejkrásnější část naší země“, říkali naši Gruzínci na Kazbeku (5047m). My jsme se tam ale nechystali, chtěli jsme jet na černomořské pobřeží u Batumi. Pak jsme ale v hostelu v lázeňském městě Kutaisi našli leták s fotografiemi dosud člověkem nespoutané kavkazské divočiny. Hory, ledovce, rozkvetlé louky, divoké bystřiny. A nikde stopy po civilizaci. Že bychom změnili plán? Šli jsme na večeři, popili pár skleniček a rozhodli se. Zažíval jsem krásný pocit, že nemusím jet k moři do Batumi.
Horní Svanetie je provincie na severozápadě Gruzie u hranic s Ruskem, od kterého ji odděluje hlavní hřeben Kavkazu. Hostí nejvyšší horu země Šcharu (5193m), hned vedle ní v hřebeni najdeme jen o málo nižší Džangi-Tau (5051m). Ve svanetijské klenotnici štítů ale samozřejmě kraluje dvouhlavá Ušba (4710m), přezdívaná kavkazský Matterhorn.
Obyvatelé si říkají Svanové. Jde o velmi starý národ, který si po staletí žil svým vlastním životem. Často se museli bránit nájezdům jiných národů, a proto ve vesnicích stavěli na ochranu vysoké věže se střílnami. Hlavní město, které se zároveň pyšní nejvíce takovými věžemi, se jmenuje Mestia. Podle statistik čítá svanský národ pouhých 15 000 obyvatel.
Z hlediska turistiky má provincie obrovský potenciál. Toho si jsou vědomi i různí světoví developeři a snaží se do oblasti investovat. Např. americká vláda poskytla finanční pomoc, jejímž cílem měla být přeměna Horní Svanetie na „kavkazské Švýcarsko“. Gruzínská vláda se také snažila - armáda v roce 2006 pochytala a popravila členy tamní organizované tlupy loupežníků, která terorizovala turisty.
Mestia
Sedíme v přeplněném tranzitu, který nás převáží z ošklivého socialistického města Zugdidi do Mestie. Asfaltka záhy končí a jedeme po kamenité a štěrkové cestě. Kolem nás se proudem valí horská říčka. Silnice, dá-li se jí tak vůbec říkat, je v katastrofálním stavu. Občas zahlédneme party stavařů, kteří opravují její povrch. V jednu chvíli zastavujeme kvůli pádu kamení ze skály. Po chvíli přijíždí bagr a proklesťuje nám cestu. Po čtyřech a půl hodinách kodrcání dorážíme do Mestie.
S tím kavkazským Švýcarskem to rozhodně není tak horké. Prašnou cestu lemují polorozpadlé, oprýskané barabizny. Je po dešti, tak se brodíme bahnem a kalužemi. U anglicky mluvící tety nacházíme bydlení za 20 lari na noc (1 GEL = 10,5 CZK).
Vyrážíme do centra. Tvoří ho malé náměstíčko, kterému dominuje velká, rozestavěná, kýčovitá budova, zřejmě budoucí hotel. Mezi starými baráky všude kolem působí jako pěst na oko. Ona je vůbec celá Mestia taková Potěmkinova vesnice. V okolí města se nachází lyžařský areál. Aby se do něj západní turisté dostali a nemuseli absolvovat šílenou, mnohahodinovou cestu ze Zugdidi, bylo postaveno letiště. Aby turisté neviděli žalostný stav místních domů a komunikací, byla mezi letištěm a ubytovacími kapacitami u lyžařského areálu postavena nová a v kraji vlastně jediná asfaltka. Silnice ze Zugdidi do Mestie už měla být údajně (s pomocí zahraničních grantů) dávno hotová, ale když po ní nejezdí bohatí západní turisté, tak není důvod se stresovat.
V turistickém centru dostáváme mapu treků (na jejím vytištění se podílela i Česká republika) a vyrážíme ke Khergianiovým. Potomkyně Kavkazského tygra nám za poplatek 20 lari půjčuje stan. V obchodech mají bídný sortiment, navíc za švýcarské ceny. V celém městě nejde proud, nefungují pekárny, tak není možné koupit chleba. Nakonec usedáme do místní putyky, kde si objednáváme pivo a šašlik. Sedíme u stolu se dvěma dobrovolníky, kteří se v rámci nějaké NGO podílejí na pomoci válečným sirotkům. Vyprávějí strašidelné příběhy o místních loupežnících a puritánských tradicích. Ženská emancipace tam ještě nenastala a zřejmě jen tak nenastane. Žena, která kouří, nebo nosí bikini, je považována za prostitutku. Před třemi lety prý místní muži jednu takovou naivní dívku v plavkách za trest zprznili. Po cestě domů vyhandlujeme s nějakými domorodci chleba a trochu sýra.
První den na treku
Už zase sedíme v tranzitu a kodrcáme se po horách. Za tři hodiny utrpení končí a dorážíme do údajně nejvýše položené, trvale obývané vesnice na Kavkaze Ušguli (2200m). Rozprostírá se pod nejvyšší horou Gruzie Šcharou. Máme pocit, že se tu zastavil čas. Vypadá to tu jako ve středověku. Obranné věže, polorozpadlé barabizny, lidé oblečení v ušmudlaných hadrech.
Je krásné počasí a skoro až nepříjemné horko. Většina lidí se vydává jen na jednodenní trek na ledovec pod Šcharou. My jediní vyrážíme na třídenní, šedesátikilometrový trek zpátky do Mestie. Naším prvním cílem je vesnička Iprali. Zpočátku kopírujeme cestu, po které jsme jeli s tranzitem. Kolem nás bouří bystřina, kterou lemují břidlicovité skály. Jdeme po červené značce a dorážíme do vesničky. Zde se má někde odbočovat, ale kupodivu se značky ztrácejí. To je obecně vadou tohoto treku. Značek je přehršel tam, kde nejsou potřeba a naprosto chybí, když se objeví nějaké rozcestí. Iprali tvoří několik shluků stavení, které jsou od sebe odděleny ploty. Jdeme až na konec vesnice a ptáme se domorodců na cestu. Stařík nám ukazuje kamsi vzhůru. Stoupáme v obrovském parnu svahem po zarostlých loukách. Všude kolem spousta komárů, much, hovad a jiného hmyzu. Určitě jsme zabloudili. Nakonec docházíme ke stavení s pramenem. Verča začíná pít a zničehonic vykřikne. V kádi pod pramenem se chladí prasečí hlava. Ze stavení vychází domorodci a zvědavě si nás prohlížejí. Připadáme si jako v hororu a pod vlivem historek o loupežnících se radši zvedáme a pokračujeme. Procházíme opuštěnou vesnicí duchů Chalde. Ochladilo se, všude kolem je spousta dobytka. Krajina dostává vysokohorský ráz. Před námi se otvírají výhledy na zaledněné štíty.
Dál už nejdeme. Pod vodopádem stavíme stan. Zapadá slunce a nám se odkrývají nádherné horské scenérie. Sbíráme dříví a rozděláváme oheň. Opékáme si buřty a je nám fajn. Předchozí útrapy jsou zapomenuty.
Přituhuje
Ráno vycházíme kolem osmé, abychom se vyhnuli výstupu ve vedru. Přes sedlo Čchunderi (2722m) se musíme dostat do další vesnice Adiši. Cesta se nám ale najednou ztrácí a mění se v těžko rozpoznatelný chodníček. Před námi ční hřeben kavkazských pětitisícovek. Vedle sebe tu stojí Šchara i Džangi-Tau. Do údolí, kterým jdeme, spadá ledovec. Louka a led na sebe plynule navazují.
Už zase je vedro a zase stoupáme zarostlou loukou vzhůru. Bodnutí hmyzem je nepočítaně. Zabloudili jsme. Nakonec docházíme do sedla. Výhledy jsou nezapomenutelné. Kolem nás vysoké zaledněné hory, z hlavního hřebene spadá mezi dvěma štíty několikasetmetrová ledová zeď. Do správného sedla jsme netrefili, přešli jsme ho asi o kilometr. Proto se musíme vracet po hřebínku. Dostáváme se na docela schůdnou cestu a po ní klesáme dolů.
Utíkáme před dotěrným hmyzem a zastavujeme se až u říčky Adiščala na dně údolí. Je rozbouřená, plná kalné vody z ledovce. Pramení několik set metrů od brodu, ale odpoledne může mít na šířku až 10 metrů. Zkoušíme brodit, ale vždy z té ledárny zase rychle couváme. Nakonec to kvůli hovadům nevydržím a jdu na to. Párkrát zavrávorám a jsem na druhém břehu. Zpátky se mi teda vůbec nechce a je mi jasné, že tohle Verča nepřejde. Na břehu se válí spadlá bříza, proto se jí snažím hodit napříč potokem. Ale ihned jí odnáší proud. Vyrážím proto dolů do vesnice pro pomoc.
Co čert nechtěl, po chvíli narážím na svanského kovboje i s koněm. Rukama nohama mu vysvětluji situaci. On se usmívá, pokyvuje hlavou a nakonec řekne anglicky „50 lari“ (550 Kč). Nakonec to usmlouvám na 40 lari. Na koni doráží kovboj k potoku. Z druhé strany mává už značně unavená Verča. Kůň se vrhá do proudu, také zakolísá, ale nakonec přejde. Kovboj Verču převáží.
„50 lari mu v životě nedám“, říká Verča, která na druhém břehu rychle pookřála. Následuje krátká hádka, kdy kovboj nehodlá ustoupit ze své odměny. Nakonec přichází s návrhem, že si převoz Verča musí odpracovat sexuálně. Dokonce ji obviňuje, že na něj dělala jazykem lascivní gesta. K tomu ještě na něj mávala a měla jen tričko a kalhotky. Ve Svanetii to je jasná implikace. Se zlostným pohledem a asi 20 lari nakonec kovboj odkluše dolů do vesnice.
Náladu máme pochmurnou, Verča neustále opakuje obavu z odplaty venkovanů. Po asi dvou hodinách přicházíme do Adiši a snažíme se jím projít jako myšky. Když jsme už na konci vesnice, zjeví se nám náš starý známý kovboj. Beze slova kolem něj procházíme a upalujeme dál. Jdeme ještě asi dvě hodiny do kopce a nad vodopádem nacházíme druhé tábořiště.
Ve stínu Ušby
Pasáž z Adiši do Žabeši je výhledově nejzajímavější. Loučíte se se Šcharou a dalšími velikány. Otevírá se však výhled na masív Ušby. Od našeho včerejšího tábořiště ji máme celou dobu na očích v celé její kráse. Třetí den je stále krásně, obloha jako vymetená.
Sestupujeme kamenito-štěrkovou cestičkou do Žabeši. Tato vesnička je nejvýše položená v údolí říčky Tsaneri. Nad ní se tyčí Tsanerijský ledovec. V údolí se nachází několik vesniček, které si jsou podobné jako vejce vejci.
Sestupujeme do vesničky a konečně zase potkáváme lidi. V místě, kde se nedá zabloudit, se znovu objevují červené značky. Procházíme vesničkami a pokračujeme po cestě, kopírující potok. Zničehonic se před námi zjeví malé koupaliště. Vzniklo tak, že bagr jednoduše zahradil potoku cestu zeminou. Ledová voda smývá útrapy předchozích dní a je balzámem na bodnutími prošpikovanou kůži.
Pokračujeme po prašné cestě. Teploměr ukazuje přes třicet, údolí ovládl abnormální hic. Začíná to být otrava. Stopujeme. První jeep staví a hází nás až do Mestie. Tentokrát už proud běží a všechny obchůdky jsou otevřené. V hospodě si dáváme pikantní pochoutku a pivo. Připadáme si, jako bychom se vrátili ze středověku. Oba se těšíme k moři do Batumi …
Praktické informace
Weby, maily, telefony
Existuje užitečná webovka s mapkami a popisy treků: www.svanetitrekking.ge. Dotazy lze posílat mailem na: svaneti_trekking_ge@yahoo.com, unionstc@gmail.com, mestia@fesgeo.org.ge. Informace se poskytují v ulici Vittorio Sella č. 7. Telefon (+99590)101727 (kancelář) nebo mobil (+99599)419353 (rusky), (+99595)358049 (anglicky).
Spojení
Jediná sjízdná silnice je ze Zugdidi (4-5 hodin) - maršrutka za 10-15 GEL. Do Zugdidi jezdí noční vlak z Tbilisi. Vlaky nemusí být spolehlivé a přijet včas (např. na železnici dojde proud). Z Mestie do Zugdidi jede maršrutka brzy ráno (cca. v 5:00). Z Tbilisi do Mestie a zpět lze i letět (jedna cesta údajně za 75 GEL). Jeep z Mestie do Ušguli (3 hodiny) stojí asi 50 USD, proto je lepší jet tranzitem za cca stejnou cenu a ve více lidech (my jsme sherovali v 8 lidech). V horách se dá i stopovat.
Ubytování
V letních měsících je lepší si ubytování telefonicky zamluvit dopředu. Telefonní čísla jsou v Lonely Planet, nebo v novém průvodci Tima Burforda – Georgia. Berte stan a vyspíte se všude a možná lépe než v homestayích. Ve svanetijských vesničkách se prý lze ubytovat i s jídlem, ale to může udělat jen mastňák.
Strava
V Mestii je několik obchodů, kde lze poměrně draze nakoupit základní potraviny (chleba, sýr, salám, ovoce, zelenina, konzervy, čokoláda), pitná voda je téměř všude. Vařič není potřeba, v horách (nikoli však v nejvyšších polohách treku) je dřeva na oheň dost.
Doporučení na trek
Je třeba si dobře rozvrhnout čas. Trek má 60 km, proto není záhodno zbytečně lelkovat. Je špatně značený, proto pravděpodobně někde zabloudíte. Pokud se jde z Ušguli do Mestie, tak doporučujeme: první den dojít až za vesnici Chalde, druhý den až za vesnici Adiši. V Iprali odbočte nahoru doprava do kopce už v první osadě (shluku vesnic). Do sedla Čchunderi odbočte doleva u malých, polorozpadlých, dřevěných budek. Sledujte pak výraznou prošláplou cestu. Na neznačených rozcestích jděte vždy po větší, respektive prošlápnutější cestě. Říčku Adiščala (ta s kovbojem) je lepší brodit ráno, kdy je méně vody. Berte si trekové hole a dobré boty. Někdo brodí potoky v botách. Nezapomeňte kvalitní repelent! Lze si najmout i guida, ale to může udělat jen mastňák.
Svanetie, Gruzie
