Trek okolo Dhaulágirí, Nepál (zápisky)
Autor: Pavel Oplt
Fotografie: Pavel Oplt
Štítky: 2012 | Asie | Dhaulágirí | Himálaj | Nepál
(18.10.) Ve čtvrtek odpoledne se postupně scházíme na letišti. Kromě Pavla a Petra neznám nikoho. A jako obvykle jména při představování neudržím. Důležité je, že se zbavujeme zavazadel až do Káthmándú. Tedy doufáme, že pouze do Káthmándú a nikoliv natrvalo.
Přílet do Káthmándú
(19.10.) Odpoledne po příjemném letu, obzvláště úsek Miláno – Dillí byl fajnový, přilétáme do Káthmándú. Díky Petrovi, který pro všechny připravil vstupní formuláře, máme brzy víza. Před letištěm čeká Nawang a odjíždíme do hotelu Potala. Zavazadla dorazila všem, takže nic nebrání tomu zítra vyjet směr Beni.
Káthmándú - Beni
(20.10.) Z hotelu plánujeme vyjet v 10 hodin. Tolik teorie. Praxe je následující: Babeta s Bobem mají zpoždění. Vyjíždíme na desátou. Později se ukázalo, že toto drobné ranní zaváhání je celkem slušný problém. Klasická zácpa v Káthmándú se postupně mění v beznadějně zablokovanou silnici. Navíc nahoře v sedle byla velká bouračka. Silnici, jejíž technický stav bylo možno označit za kritický, mnoho nepřidaly ani nedávné sesuvy půdy. Silnici scházel asfalt a nám zase potřebný optimismus. Postupně se to rozjíždí až ve sjezdu ze sedla. S minimálním počtem zastávek a večerním dalbatu, po zkušenosti z roku 2009 jím velmi opatrně, přijíždíme po šestnácti hodinách jízdy v půl třetí v noci do Beni. Naštěstí nacházíme hotel a jdeme si lehce zdřímnout.
Beni – Darbang - Takam
(21.10.) Po vydatném čtyřhodinovém spánku vstáváme v sedm hodin. K snídani zařazuji dvě vajíčka natvrdo, toast a čaj. Tato skladba se pro mne na následujících čtrnáct dní stává standardem s lehkými obměnami, poridž, placky …
V osm hodin vyjíždíme krásným sevřeným údolím kolem řeky Myagdi. Po prašné cestě míjíme domky s břidlicovou krytinou a rýžová pole. V deset hodin přijíždíme do Darbangu. Na hřišti nad řekou poleháváme, nosiči kompletují náklad a vaří oběd.
Po obědě konečně vycházíme, stylově přes most. Stále proti proudu řeky Myagdi stoupáme „zvlněným traverzem“ mezi rýžovými políčky a skrze lesy. Potkáváme skupinu domorodců, nesoucích nosítka s přikrytou nehybnou postavou. Z pod celty vykukují jen chodidla. Ale prý byl viděn, že se při terénních nerovnostech posadil. Na domcích stále klasická břidlice, vlnitý plech sem naštěstí dosud nedorazil.
Nad Takamem čekáme na nosiče v místním velmi dobře zásobeném koloniále. Když jsou pod námi na hřišti před nedokončenou školou postaveny stany, provádíme s menšími či většími obtížemi závěrečný sestup. Den zakončujeme dalbatem v provizorní jídelně v již několik let rozestavěné škole. Celkem šlo o pohodovou vycházku na rozehřátí. Během pěti hodin jsme nastoupali 714 metrů.
Takam - Mudri
(22.10.) V noci bylo ve spacáku horko. Jsme ještě příliš nízko (přibližně 1850m), abych mohl docenit výhody svého péřáku. Snídáme sladkou rýžovou kaši a vyrážíme opět zvlněným traverzem mezi vesničkami a rýžovými políčky. Obědváme na krásné planině, a jak jinak, než mezi rýžovými políčky.
Blízkého potoka využíváme k očistě těla. Klesáme k řece Khola, kterou překračujeme a opět se vracíme k Myagdi. Po sedmi hodinách a 676 nastoupaných metrech docházíme do Mudri. Opět již tradiční pauza v místním koloniálu se všemi radostmi. Spíme vedle hrany, kam podle Petra nemáme padat. Před deseti lety to prý skončilo příletem vrtulníku a koncem treku pro jednu z účastnic.
Mudri - Boghara
(23.10.) Vyrážíme v osm a zahajujeme sestupem k řece. Přes starý dřevěný mostek překračujeme říčku Khola, přítok Myagdi. Úžasné. Proud vody během věků opracoval duhové balvany do krásných oblých tvarů. Vracíme se do údolí řeky Myagdi a po jejím levém úbočí stoupáme. Rýžová políčka občas střídá proso a pohanka. Oběd nám vaří v malé usedlosti, kde pěstují v nadmořské výšce přes 2000m i banány a cukrovou třtinu.
Navečer docházíme po 1155 nastoupaných metrech do Boghary. V závěru dne přihlížíme ukázce místních tanců a přispíváme mincemi na dobročinnost. Snad na dokončení místní školy.
Boghara - Dhobang
(24.10.) Zpočátku se naše cesta vine mezi políčky. Později mlžným pralesem. Obědváme v blátivé salaši. Během dne se nám již poněkolikáté podařilo minout odbočku. Vraceli jsme se, ale nedá se říci, že by cesta napravo byla jiná nežli cesta nalevo. Během oběda prší. Střecha salaše je naštěstí v pořádku.
Pokračujeme stále pralesem. Kličkujeme mezi kmeny a kapkami neustále padající vody. Déšť nás nutí do vyššího tempa a před úplným zmáčením se nám daří schovat pod přístřeškem v cíli cesty, Dhobangu.
Dnes jsme nastoupali 1098m. Stany stavíme do mokra. Průběžně stále prší. V jídelně probíhá po večeři oslava vnoučka Alexe. Když doktor vidí, že je s Benem zle, marně se ho snaží udat do jiného stanu. Do spacáků se odebíráme s mírnými obavami nad vývojem počasí. Stany jsou vlhké i zevnitř!
Dhobang – Forest camp
(25.10.) Ráno je jasno, a také pořádná zima. Jakmile se dostáváme kousek nad údolí, nestačíme odkládat jednu vrstvu za druhou. Přecházíme krásný mostek z klád a z kamenů.
Co chvíli se kocháme. Následuje prudké stoupání. Ráz krajiny se mění, prales řídne, nastupují obrovské jedle s nízkým podrostem. Nádhera! Po 850ti metrovém stoupání a šesti hodinách končíme ve Forest Campu. Krásné místo s terasami pro stany v přibližně 3500m.
Forest camp – camp pod západní stěnou Dhaulágirí
(26.10.) Krásná noc, hvězdy, přibývající měsíc ... a zima jenom ráno při snídani. Pokračujeme lesem s vysokými jedlemi, ale i ten již viditelně řídne. Postupně procházíme oblastí pastvin s azalkami a skalníky.
V poledne jsme po třech a půl hodinách chůze v táboře pod západní stěnou Dhaulágirí ve výšce 3700m. Stany stavíme na terasách, včetně naší improvizované jídelny.
Odpoledne lehce sněží. Jdeme na vycházku pod stěnu o 220 metrů výš. V průběhu večera se náhle vyjasní a v noci i přes velkou zimu se pouštím do focení ze stativu. Vládne tu úžasná atmosféra.
Forest camp – camp pod západní stěnou Dhaulágirí - volný den
(27.10.) Vstáváme až v půl osmé, ve stanu je teplota na nule. Venku zima, ale hlavně jasno. Po snídani vyrážíme opět na vycházku. Nejprve sestupujeme nad ledovec po zítřejší trase, pokračujeme nahoru komínem po suti a zpátky na hranu a pod západní stěnu. Během návratu jdeme přes „lesík“ nad táborem, kde k našemu překvapení rostou houby. Takové u nás nebyly ani po „výbuchu“ v roce 1986.
Odpolední experiment s novou trasou ztroskotal na nemožnosti překročení říčky a nakonec i na nedostatku času. Kdyby bylo jen o trochu více času, postavili bychom si brod z kamení. Ale vycházka se opět vydařila a za celý odpočinkový den jsme nastoupali asi 500m. Pro podporu aklimatizace a vstřebávání krásy a majestátnosti místa jsme udělali maximum.
Forest camp pod západní stěnou Dhaulágirí – Japonský tábor
(28.10.) Ráno se s námi loučí Honza, nemoc nad ním zvítězila. Na cestu dolů dostává nosiče s vysokou horečkou. Dobrá dvojka. Uzavíráme sázky, kdo vydrží déle.
Vycházíme z BC pod západní stěnou Dhaulágirí. Po suti scházíme strmou a úzkou cestičkou do údolí, kde překračujeme říčku vytékající z ledovce. Na slunci postupně odkládáme vrchní vrstvy oděvu a prudce stoupáme na travnatou terasu. Po ní pokračujeme stále se zužujícím údolím.
Po pěti a půl hodinách a 745 nastoupaných metrech přicházíme do Japonského tábora ve výšce asi 4200m.
Je zde moc málo místa, stín a celkově dosti nevlídno. Ani nám nejde postavit naší kadibudku. Před stanem není kousek roviny, takže rychlé noční vyběhnutí nepřipadá v úvahu. Jsme rádi, že se zde nebudeme zdržovat.
Japonský tábor – BC Dhaulágirí
(29.10.) Ráno je zima, vycházíme v půl deváté. Doktor bojuje, jestli pokračovat. Je mu zima. Nakonec pokračuje. Jeho myšlenkové pochody trochu nechápu, vracet se by byla úplná hloupost. Možná potřeboval trochu přemlouvat. Nahoře v BC je rád, že to neotočil.
Po hodině vychází slunce a hned je lépe. Opět jdeme po ledovcových sutích, cesta není moc příjemná. Base camp je plný, tak si děláme z plochých kamenů rovinku pro stany. Moc tomu sice nedůvěřujeme, ale spalo se dobře.
V půl třetí stále ještě svítí slunce. Z tábora je krásný pohled na „Eiger“ vyčnívající z masivu Dhaulágirí a mohutná seraková pole, jejichž nebezpečnou formaci co chvíli opouští s neuvěřitelným rachotem kus ledu velikosti paneláku. S kulisou padajícího ledu uleháme do noci ozářené úplňkem. Ve stanu je šest pod nulou.
BC Dhaulágirí – volný den
(30.10.) Odpočinkový den ve výšce 4650m. Odpoledne stoupáme po zítřejší trase asi o dvě stě metrů na úroveň Mont Blancu. V místě, kde se otáčíme, žijeme v domnění, že zítra budeme pokračovat povlovně údolím. Skutečnost byla trochu jiná. V noci ve stanu opět hrubě pod nulou, ale už jsme si zvykli.
BC Dhaulágirí – French pass - Hidden Valley
(31.10.) Výstupový den na French pass 5360m. Ráno vycházíme opět až v půl osmé a stoupáme pozvolna v suti až do místa, kde jsme byli včera. Následuje nečekané odbočení vlevo a prudký výstup na hřebínek nad údolím. Dýchá se nám stále dobře. Pohoda. Pokračujeme po krásné cestě po hřebínku s mírným stoupáním. Další prudší výšvih je až do French passu.
Od rána nastoupáno 731 metrů. Teď budeme až k táboru jenom klesat. V sedle nás čekají jako vždy úchvatné pocity, gratulace, objímání, focení. Asi po dvaceti minutách začínáme klesat do Hidden Valley. Tábor je na krásném místě blízko říčky ve výšce 5140m. Tušíme, že v noci bude trochu zima. Nezapomenutelné pohledy do všech stran, nevím, co fotit dřív.
Po západu slunce se prudce ochlazuje. Teplota v noci ve stanu je rekordních -8 °C.
Hidden Valley – Dampus Pass – Yak Kharka
(1.11.) Hned jak jsem vstal, tak jsem si řekl, že dneska bude krásný „panoramatický den“. Stoupáme do Dampus passu v 5244m a ani to moc nebolí. Pocity a činnosti identické jako včera.
Následuje nekonečný, mírně zvlněný, ale přeci jenom už klesající traverz ve vyšlápnuté sněhové stopě. Před námi masiv Annapuren, včetně hlavního vrcholu. Pohledově nejkrásnější část cesty a k naší velké radosti za každým záhybem pokračuje dál. Pocitovým vrcholem je úzké sedlo, které se nám nechce opustit.
Závěr se mění v bojovou hru. Na prudkém členitém klesání ztrácíme z dohledu nosiče. Nakonec je Ben při pohledu shora objevuje v úzké kotlince. Za dnešek jsme klesli o 1100 metrů a zítra bude následovat dalších asi 1500 metrů do Marphy. Dnes spíme naposledy ve stanech.
Yak Kharka - Marpha
(2.11.) Vzhledem k četným zkušenostem z drsných závěrečných sestupů, které v ideálním případě končí pouze bandážováním kolen, vyhlížím s obavami dnešní den. Nakonec jsem mile překvapen. Sestup je krásně plynulý a cestou je i na co se dívat. Panorama Annapuren, údolí řeky Kali Gandali až k Muktinatu, skalky a porost podél cesty. Za tři a půl hodiny sedíme u piva v příjemném penzionku. Ani to moc nebolelo.
Marpha je úžasná, drží si styl. Povrch úzkých uliček tvoří velká kamenná dlažba, po straně stoka ukrytá pod kamennými překlady. Bíle natřené kamenné domky s malými dřevěnými okny. Na plochých střechách se po jejich obvodu suší dřevo.
Večer se rozhodujeme, že ráno odjedeme do Pokhary. Domlouváme terénní auto. Společný večer se Santou a spol. opouštíme včas.
Marpha - Pokhara
(3.11.) Ráno se při pohledu na některé kamarády přesvědčujeme o moudrosti rozhodnutí opustit včas lokál. Po nezbytných dohadech o platbě a jejím zajištění nastupujeme do jeepu.
Pravda, osm lidí není zrovna málo, ale zpočátku to bereme s humorem. Některé jedince, hlavně většího vzrůstu, po hodině natřásání a nekonečných nárazů humor opouští. Provádíme proto přeskupení posádky a pokračujeme.
Údolí je nádherné, obzvláště si vychutnáváme adrenalínek při pohledech do bezedných strží. Poslední hodina jízdy je už po silnici, skoro nuda. V podvečer přijíždíme do Pikhart. Babeta, Bob a Tomáš vystupují u letiště, my pokračujeme do hotelu Mona Lisa. Ve srovnání s Káthmándú je tu luxusní bydlení. Domlouváme se, že v Pokhaře strávíme den odpočinku. Večeři si vychutnáváme v zahradní restauraci na břehu jezera. Doušek mojita je balzámem pro tělo i duši.
Pokhara
(4.11.) Vegetujeme na břehu jezera, poklid prokládáme ještě větším klidem při posezení u jídla. Z hotelu si objednáváme místa do Green Line Busu za dvacet dolarů včetně stravy během cesty. Večer opakujeme včerejší mojito. A nutno říct, že ho bylo víc než malé množství. Přesně tolik, aby si člověk správně vychutnal závěrečnou pohodu na dovolené.
Pokhara – Káthmándú
(5.11.) Ráno odjíždíme taxíkem z hotelu na stanoviště autobusů. Vše klaplo, každý máme místo a autobus přesně v osm hodin odjíždí. Před odjezdem si pro jistotu kupujeme ovoce na cestu.
Cesta je bez jakýchkoliv problémů, včetně avizovaného občerstvení. Do Káthmándú dojíždíme ve čtyři hodiny odpoledne na stanoviště v jakémsi dvoře. Netušíme, kde jsme. Pro jistotu si do hotelu Potala objednáváme taxi. Ukázalo se, že to nebylo ani pět minut jízdy. Platíme 500 rupií. Vlastně neplatíme, objednali jsme si taxikáře na celý příští den.
Baktapur, Boudhanath, Swayambhu … a nákupy
(6.11.) Ráno taxikář opravdu předjel před hotel. Sjednáváme exkluzivní cenu 4000 rupií na celý den. Jako první cíl volíme Baktapur. Vstupné do starého města je sice 1200 rupií, ale stojí to za to.
Po třech hodinách přejíždíme k další klasice - Boudhanathu. Jsem zde potřetí, ale stále fascinován. Poprvé jsem si všiml polévání kopule žlutou barvou, kdy jedno vylití kbelíku s barvou vytvoří oblouk. Na závěr si vychutnáváme klid v kavárně na střeše domu, kávička, applecake, neboli štrúdl na ležato. Idylka.
Na závěr volíme Swayambhunath. Po takto náročném cestovatelském programu jsme již dost unavení. A příliš nás nerozveselí ani všudypřítomné opice. Vrcholek je přeplácaný chrámy a působí poněkud depresivně. Moc se nezdržujeme.
Večer chceme zakončit ve Steakhousu. Bohužel narážíme na stažené rolety. Přesouváme se proto do jiné restaurace. A jako již tradičně zařazujeme na úplný závěr mojito …
(7.11.) Do dnešního nákupního dne se vrháme plni optimismu odůvodněného tím, že nakoupíme vánoční dárky a doma bude klid. Nákupní kolečko opakujeme třikrát, po každém okruhu odnášíme balíčky do hotelu a odměňujeme se posezením u dortíčků a kávičky ve střešní kavárničce. Doma bych rozhodně v takovém poklidu a pohodě nenakupoval.
Horší je balení do loďáků. Nakoupili jsme toho docela dost. Nezbývá než koupit i další lodní pytel. Večer trávíme U Yaka s Nawangem a Santou.
Odlet
(8.11.) Po krátké noci vstáváme před půl šestou ranní. Naštěstí máme zabaleno, takže zavazadla pouze snášíme před hotel. Snídaně se domáháme marně, recepčního sice budíme, ale to je vše, čeho jsme dosáhli.
Let až do Prahy utekl nečekaně rychle, jako ostatně celý trek kolem Dhaulágirí. A doma to začíná na novo … kam to bude příští rok? Čas utíká, není nač čekat!
