Sbohem Guallatiri ...
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Andy | Chile | Guallatiri | Jižní Amerika | Las Vicuñas | Lauca
Nejsilnější zážitky z cest mám obvykle spojeny s únavou, bolestí a strádáním ... často se jedná o pocity a stavy, které zažívám při lezení na kopce. Vysoké štíty, kde se můžete sotva nadechnout. Nijak se vzájemně nevylučuje, že si užívám i čas věnovaný architektuře, návštěvám muzeí anebo pojídání místních specialit. Poznávání místní kultury je něco, co k cestování neodmyslitelně patří a vzpomínky na čas strávený mezi lidmi jsou z nejpozitivnějších. Dvojnásob to platí pro přátelské a otevřené obyvatele jihoamerických států. Přesto se mi těžké výstupy zarývají do paměti nejhlouběji. Umím si vybavit skoro každý krok, i myšlenky, které se mi honily hlavou, písničky, jaké jsem si pouštěl ve stanu, i ty glutamátové blafy, které jsme jedli. A Altiplano je plné příležitostí! Obří kopce jsou na dosah ruky. A přitom jde jen o turistiku, žádné technicky náročné horolezectví. Naplánoval jsem proto několik výstupů na šestitisícovky ... klasicky ambiciózní plán z mojí dílny!
Podle průvodce má vést pod Guallatiri (6071m) stará hornická příjezdová cesta. Pravděpodobně až do 5000 metrů. Míjíme několik stavení za odbočkou z hlavní cesty a míříme do kopců. Na první odbočce volíme pravou větev cesty. Za pár minut zastavujeme nad pasteveckou samotou. Dva chlapíci se pokoušejí beze spěchu vyprostit z bahna velký valník Mercedes. Počítáme, že přivezli zásoby a chtěli odvést lamí vlnu a zapadli. A hluboko. Po včerejšku mám s nimi velký soucit. Na kolečkách trpělivě vyvážejí bahno. O příjezdu k hoře však nic nevědí. Posílají nás za stařenkou, která je jedinou obyvatelkou této samoty. Energická babička je v obraze. Nahoru se jezdí. Na odbočce doleva. Cesta je prý trochu nerovná, ale dá se po ní bez problémů projet. Nahoře byly doly a jezdila tudy auta důlní společnosti.
Jirka je trochu nervózní. Ostatně v zástavě je jeho kreditka, takže se nedivím. To, co babičce přijde rovné, nám připadá jako skákání po kamenech. Jednoznačně dosud technicky nejnáročnější úsek. Stezka je úzká a hodně hrbolatá. Vyhnout se není kde, natož se otočit zpět. Na jedné straně strž na druhé prudký kopec. Jednička nebo dvojka, jiný kvalt není potřeba.
Wallatiri (název v jazyce Aymara, španělská verze Guallatiri nebo Guallatire) je považována za nejvyšší aktivní sopku v Jižní Americe. Nachází se v severním Chile, západně od hranice s Bolívií a nejbližšími sousedními kopci jsou Nevados de Quimsachata s vrcholy Umurata (5730m), Acotango (6052m) a Capurata (5990m). Guallatiri dosahuje výšky 6071 metrů a je trvale zaledněná. V jižních vrcholových partiích nalezneme aktivní sopouchy a na svazích sopky množství fumarolů.
Charakter kamenité stezky přilepené na úbočích kopců se s přibývající výškou proměňuje. Úzká kamenitá pista najednou přechází v otevřený prostor na úpatí sopky. Jedeme po rovné pláni. Pořádnou rychlostí na hranici 5000 metrů nad mořem. Povrch je pevný a současně bez velkých kamenů. Pevný lávový štěrk. Už vidíme konečnou – improvizované parkoviště a horolezecký BC pod Guallatiri. GPS ukazuje výšku necelých 5100 metrů. Problém je, že jsme tu pozdě, abychom šli nahoru ještě dnes, a moc brzy, abychom vyčkávali do zítra. Budou tři hodiny odpoledne. Je nám jasné, že nás čeká rozhodnutí ... teď ale chceme poznat tohle místo.
Oblékáme si větrovky a na lehko, jen s fotoaparátem a flaškou vody, jdeme prozkoumat výstupovou trasu. Rudě zářící auto zůstává jediným rušivým elementem v této nehostinné, ale úžasné pustině Altiplana. GPS jsme bohužel nechali v autě. Pomalu stoupáme. Míjíme seismologickou stanici. Evidentně sem lidé občas zavítají na kontrolu přístrojů. Začíná fičet vítr, ale je teplo. Pokračujeme, abychom si prohlédli hlavní hřeben ukrytý za terénním zlomem. Krajina jako na Marsu – červenožluté balvany, prach, lávový štěrk. Z vrcholku Guallatiri stoupá sirný kouř. Není pochyb, že je sopka pořád aktivní.
Víme, že se budeme muset otočit, ale rozhodnutí pořád oddalujeme. Začínám cítit únavu z vyprošťování auta předchozího dne. Únava se dá překonat, horší však je, že necítím potřebnou touhu dostat se až na vrchol. Láká mě, ale ne dost. Možná, že to bylo zapadnutí s autem, které mě vykolejilo, a opustil mě veškerý morál ... Máme výhled na hřeben vedoucí ke kouřícímu jícnu sopky. Jsme v 5400 metrech. Sedíme na kamenech. Jirka si dneškem stanovil osobní výškový rekord, já jsem ale úplně bez nálady. Kousek od nás stojí několik kamenných mužíků - neklamné znamení, že jsme bez obtíží našli výstupovou stezku.
Vymlouvám se na mírné nachlazení. Rád bych našel jiný rozumný důvod proč nejít. Žádný není! Krátká porada a padá definitivní rozhodnutí. Sbohem Guallatiri! Dáváme přednost pohodlí v 80km vzdáleném Putre. Zklamaní sami sebou míříme mlčky pryč a víme, že výhodnější a dosažitelnější přístup k šestitisícovému a obdobně zajímavému obru se nám později nenaskytne. Zvolili jsme snadnou cestu a tušíme, že zvolit tu těžší už na této jihoamerické cestě nedokážeme ...
GPS
Ke stažení jsou k dispozici dva soubory ve formátu *.gdb pořízené přístrojem Garmin eTrex 30. Jeden obsahuje záznam trasy jízdy z vesničky Guallatire do horolezeckého BC pod Guallatiri (5100m). Druhý soubor obsahuje příslušné trasové body. Po stažení doporučujeme prohlížet v Google Earth.
Ke stažení:
