Gosaukamm - vícedélkové lezení

Přidáno: 23.7.2010 | Datum akce: 3.7.2010
Autor: Ladislav Lenc
Fotografie: Ladislav Lenc
Štítky: 2010 | Gosaukamm | Rakousko

Původní plán na první červencový víkend byl vyrazit na Gran Paradiso a Mont Blanc. Z několika více či méně důležitých důvodů jsem se nakonec rozhodl narušit Martinovy plány a účasti na akci „Paradiso“ jsem se dobrovolně vzdal. Jako ideální alternativa se mi jevila lezecká víkendovka.

Už delší dobu jsem si chtěl zkusit nějaké pěkné vícedélky v Rakousku. Po důkladném prozkoumání internetu jsem vybral lezení v oblasti hřebenu Gosaukamm v masivu Dachsteinu.

Přemluvit Honzu nedalo moc práce, a tak jsme v pátek po páté hodině vyráželi z Plzně směr Rakousko. Do auta jsme ještě přibrali Hanku, Adama a Petra. Ti nejeli lézt, ale spíše si oblast Gosaukammu projít pěšky.

Příjezd

Nejvyšší vrchol Gosaukammu - Bischofsmütze

Cílem naší cesty bylo parkoviště Pommer nedaleko města Annaberg. Odtud je to nejblíž k chatě Stuhlalm, která je výchozím místem k námi vyhlídnutým cestám. Příjezdovou trasu jsme volili přes Folmavu. Po silnici B20 se dá celkem pohodlně dojet až do Salzburgu a odtud dále po dálnici až k městu Golling. Tady je nutné z dálnice sjet a sledovat ukazatele na Abtenau a pak na Annaberg. Na začátku Annabergu je odbočka doleva směrem na Astau. Tou pokračovat až kam silnice a zákazové značky dovolí a jste na parkovišti.

Po zhruba pětihodinové jízdě a dvou zajížďkách jsme zastavili na parkovišti pod lyžařskými vleky nedaleko cílového parkoviště. Tady jsme se v zákrytu sněhových děl rozhodli přespat. Po nezbytném pivku na dobrou noc, které jsme vychladili v blízkém potoce, jsme okamžitě ulehli a strávili příjemnou noc pod hvězdami.

Gosaukamm

Hřeben Gosaukamm vybíhá směrem na severozápad z masivu Dachsteinu. Od vlastního dachsteinského masivu je oddělen sedlem Steiglpass (2018m). Přímo po hřebeni probíhá hranice mezi spolkovými zeměmi Salcbursko a Horní Rakousko. Přístup k hřebeni je možný ze severu od Gosauských jezer nebo z údolí, ve kterém leží město Annaberg. Zázemí poskytne řada horských chat (Gablonzerhütte, Stuhlalm, Theodor Körner Hütte, Hofpürglhütte).

Řada z ostrých vrcholků Gosaukammu dosahuje výšky přes 2000 metrů. Nejvyšším štítem je Grosse Bischofsmütze (2458m). Další významné vrcholy jsou Gr. Donnerkogel (2054m), Angerstein (2100m), Grosswand (2415m) a Däumling (2322m). Na téměř všechny kopce vedou hodnotné skalní výstupy. Najdete zde klasiky z počátku 20. století i těžší sportovněji zajištěné výstupy. Zajímavý tip na skalní lezení je okolí chaty Hofpürglhütte, kde místní chatař Heinz Sudra vytvořil značné množství jednodélkových sportovních cest.

Nástup pod stěnu

Ráno jsme přejeli na nedaleké parkoviště Pommer, kde jsme nechali auto, a vyrazili jsme po značené cestě směr Stuhlalm. Cedule tvrdí, že na chatu dojdete asi za hodinu a dvacet minut, což zhruba odpovídá. Zpestřením jinak poměrně nezáživné cesty na chatu jsou dvě zajímavé dřevěné sochy a také nádherné výhledy na kopce Gosaukammu a protější masiv Tennengebirge. U chaty Stuhlalm se naše cesty rozdělily. My s Honzou jsme zamířili k vyhlédnuté stěně Angersteinu. Zbytek výpravy se vydal ke Gosauským jezerům a městečku Gosau, kde bylo v plánu se večer setkat.

Čůrající panáček na při cestě na Stuhlalm

U koryta pro dobytek se dá doplnit pitná (snad, žádné problémy jsme nezaznamenali) voda, čehož jsme rádi využili. Pro jistotu jsem se ještě zeptal domorodce v traktoru na cestu k Angersteinu. Neurčitým gestem nás poslal přes louku plnou krav k jasně viditelnému kopci. Na louce jsme ze dvou možných cest neomylně zvolili tu levou, delší. Po asi hodinové chůzi skrz kleč a později přes suťová pole, jsme se konečně dostali pod nástup první vyhlídnuté cesty. Klasiky z roku 1930, která se jmenuje Salcburský pilíř (Salzburger Pfeiler).

Nástup cesty je nad výrazným stupněm (lezení obtížnosti 3, dva borháky), který rozděluje přístupovou rokli (Weitschartenrinne). Naší variantou cesty jsme přišli shora, takže jsme se ocitli přímo u nástupu, který je označen nýtem.

Salcburský pilíř

Západní pilíř Angersteinu, v levé části vede výstup Salzburger Pfeiler

Na nic jsme nečekali, oblékli jsme sedáky, navěsili potřebné železo a smyčky a vydali jsme se vzhůru. Vrhnul jsem se do první délky. Trochu jsem litoval, že jsem si nevzal ještě více smyček. Délka je to poměrně klikatá a vyplatí se jištění dostatečně prodlužovat. Ve vyvádění dalších délek jsme se pravidelně střídali. Na Honzu vyšla klíčová čtvrtá délka. To je také jediné místo cesty, které může činit menší potíže. Jinak se jedná převážně o jednoduché a příjemné lezení do obtížnosti 5. Prvovýstupci mají nicméně náš obdiv, protože s jejich vybavením bychom do cesty asi ani nenastoupili.

Po asi dvou a půl hodinách lezení jsme se dostali k poslednímu štandu. Po vychutnání chvilky na vrcholu jsme začali slaňovat přes připravené slaňovací kroužky. Cesta se slaňuje na čtyřikrát mimo linii výstupu. Jedinou nepříjemností byl ostrý vápenec, na kterém se velmi rádo zachytává lano. Slanění končí poněkud více vpravo od nástupu Salcburského pilíře a hlavně až pod zmiňovaným skalním stupněm. Jelikož jsme batohy nechali u nástupu, museli jsme tento asi desetimetrový úsek vylézt a pak znovu slanit.

Nenalezená Kouzelná flétna

Na masiv Angersteinu jsem měl vytipovanou ještě jednu cestu. Cesta Kouzelná flétna (Zauberflöte) je novější, sportovněji odjištěná a také těžší. Podařilo se mi sehnat jen slovní popis cesty bez topa, takže jsme hezky od začátku začali číst a řídit se pokyny.

K nástupu cesty se člověk dostane pravou větví přístupové rokle, na začátku je nýt značky Salewa. Dále v průvodci psali, že cesta vede stále asi tři metry vpravo od výrazné Peterkovy spáry. To bylo bez problémů. Nýt jsme našli, Peterkova spára je jasně patrná, a tak se Honza pustil do první délky. Začátek je lehkým předskalím k prvnímu nýtu, pak kousek téměř chodecký terén a pak začíná plotnové lezení. A to lezení poměrně výživné. Nýty jsou sice osazeny zhruba po třech metrech, ale i tak Honza během lezení vypustil spoustu nepublikovatelných slov. Po boji se dostal na štand a byla řada na mně. Dolezl jsem za ním první délku a během cesty pochopil, proč tak nadával.

Pak jsem se vydal do délky druhé. Ta mi přišla ještě těžší. Krásné plotnové lezení. Téměř žádné stupy a chyty, zato neolezené vápno s výborným třením. S odstupem bych odhadl obtížnost okolo 7, ale bezprostředně po přelezu jsem mluvil minimálně o osmičce. Po cvaknutí třetího nebo čtvrtého jištění bohužel nýty nějak došly. Na dalších několika metrech jsem ještě založil dvě smyčky a rozhodoval se, co dál. Do kolmé stěny nade mnou se mi vůbec nechtělo. Pak jsem si všiml nýtu asi pět metrů vlevo, a tak jsem k němu natraverzoval. Tady jsem zaštandoval a dobral Honzu. Z časových důvodů, a také mírně otráveni z průběhu cesty, jsme se rozhodli slanit.

Jak se později ukázalo, pravděpodobně jsme lezli jinou cestu. Podle dalších dvou zdrojů, které jsem na internetu našel, by Kouzelná flétna měla být vlevo od Peterkovy spáry. Doteď se mi nepodařilo zjistit, co jsme to vlastně lezli.

Sestup

Sestup jsme vedli tentokrát přímo roklí Weitschartenrinne. Cesta suťoviskem je poměrně nepříjemná. Další část cesty už vede pohodlněji po vyšlápnuté stezce a později po louce mezi kravami u chaty Stuhlalm. Tady jsme se důkladně občerstvili u koryta a spěchali na parkoviště k autu.

Přejeli jsme do městečka Gosau, kde jsme se na benzínce úspěšně potkali s druhou částí výpravy. Pak jsme se přemístili k přednímu z Gosauských jezer. Ve zdejším Gasthofu jsme si dali pivko a vydali jsme se na krátkou procházku po břehu jezera. Tady jsme narazili na zajímavé zpestření. Přímo u břehu tady zřídili jakousi okružní ferratu, která nejprve traverzuje podél cesty nad vodou a pak pokračuje po žebříku kamsi nahoru a vrací se zpět k začátku. V jedné části je dokonce zajímavý lanový most. Na ten jsme si bez zajištění netroufli. Spokojili jsme se jen s oním traverzem nad vodou. Na noc jsme se přesunuli na klidnější parkoviště dále od jezera. Tady jsme se uložili ke spánku.

Salzburger Pfeiler, 6+

Cesta vede na výrazný západní pilíř Angersteinu. Nejbližší přístup vede od chaty Stuhlalm a trvá odhadem půl hodiny. Cesta byla poprvé vylezena v roce 1930 dvojicí Moldan a Schintlmeister. Obtížnost je 6+ (nejtěžší místo možno přelézt technicky za 5 A0). Převážná část se pohybuje v rozmezí obtížností 4 až 5. Délka výstupu je zhruba 2 až 3 hodiny. Sestup slaněním. Je možné slanit i přes cestu, ale lepší varianta je použít připravenou slaňovací cestu, která vede vpravo od cesty. Délky slaňovaných úseků jsou 25 a pak třikrát 45 metrů. Na dojištění se hodí sada vklíněnců a pár friendů. Lana nejlépe dvojitá, stačí 50 m.

Nástup cesty je vpravo nad výrazným skalním stupněm, který rozděluje rokli Weitschartenrinne. První délka trochu kličkuje. Po asi 4 vertikálních metrech traverzuje doprava k výrazné spáře. Tou nahoru. Nad malým převisem je první štand. Cestou potkáte asi dva borháky a několik starších skob, které usnadní orientaci. Obtížnost 4+.

Druhá délka vede poměrně přímo spárami nahoru. Jsou zde opět asi 2 borháky a nějaké ty skoby. Udávaná obtížnost je 5-.

Další délka vede mírně doleva výrazným položeným zářezem. Jsou zde jen dvě skoby, ale nechá se luxusně dojistit pár vklíněnci a friendy. Lezení je navíc lehké. Průvodce říká 4-.

Následující délka je klíčová. Od stanoviště nejprve sestoupíme 2 až 3 metry doleva. Odtud vede přímo nahoru spára s jedním borhákem. Po asi 10 metrech lezení traverzuje cesta doleva přes hladkou plotnu. Tady je nejtěžší místo cesty. Je třeba věřit nohám. Díky borháku je možné místo přelézt technicky. Pak následuje opět spára, která vede až ke štandu.

Délka číslo 5 je asi 15 metrů dlouhý traverz doprava ohodnocený stupněm 4. První část je pochod po travnaté polici. Lehké, ale exponované lezení bez možnosti solidního zajištění. Ve druhé části je o něco obtížnější traverz plotnou. Tady už je borhák.

Poslední délka je krátký dolez nejsnazší cestou na vrchol. Obtížnost 3+.

Na západní pilíř Angersteinu vedou ještě další zajímavé cesty: „Supermix“ za 7+ a „Sieger sehen anders aus“ za 8-. Obě cesty vypadaly výborně zajištěné. Skála je převážně pevná.

Návrat

Plán na neděli byl dojít k zadnímu Gosauskému jezeru. Odtud se měla pěší skupina vydat směrem k chatě Adamekhütte. My s Honzou jsme chtěli vylézt buď cestu „Gosauseetriathlon“, nebo těžší „Glück auf Zeit“. Smělé plány nám narušilo počasí. Asi v půl čtvrté ráno mě probudily divné zvuky a zvláštní světlo. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to bude asi bouřka. Nějaký čas jsme ještě doufali, že hromy a blesky zůstanou někde v dálce, ale nestalo se. První velké kapky nás definitivně přinutily vylézt ze spacáků a urychleně se namačkat do auta.

Na žádné velké lezení už to nebylo, takže jsme se nakonec jen prošli k zadnímu Gosauskému jezeru a zpět. Při návratu jsme se osvěžili v překvapivě teplém jezeře.

Zpátky do Čech jsme jeli přes Linz a České Budějovice, abychom řádně využili zakoupenou dálniční známku. Časově i kilometrově tahle trasa vyjde skoro nastejno.