Zimní výstup na Jebel Toubkal (4167m)

Po pár dnech ve městě nás to táhlo k zasněženým horám, které nádherně dotvářejí kulisu královského Marrákeše. Z hotelu Sindi Sud jsme vyrazili k bráně Bab er-Rob, odkud měly jezdit taxíky do Asni. První nabídku na svezení za 150 dirhamů (MAD) jsme nepřijali. Udělali jsme dobře. S cenou stlačenou na 100 MAD jsme byli více spokojeni. Klasickým starým Mercedesem jsme hodinu po poledni přijeli do Asni. Cesta je zážitkem sama o sobě. Panorama štítů Vysokého Atlasu, průjezdy krásnými údolími a čarokrásné výhledy. Pokračování do Imlilu bylo o poznání méně pohodlné. Dodávkou pro 20 lidí a opět za stovku (pro všechny). Tentokrát po drsném boji, smlouvání a otravném nahánění od místní omladiny, která to na nás zkoušela i česky: „nemaš tričko, hodinky, tužka, zadarmo, Karosa, kobra cvak-cvak“. Inu, masové zájezdy Adventury a dalších CK zajišťují i kvalitní výuku češtiny v rozvojovém světě.

Cesta byla opět velmi scénická. Zpevněná pista a kamenité srázy v kombinaci s divokým řidičem nám chvílemi naháněly hrůzu. Do Imlilu jsme přijeli před druhou hodinou odpoledne. Když jsme o tom později debatovali, shodli jsme se, že jsme si mohli vzít taxi z Marrákeše rovnou do Imlilu za 200 MAD i méně a odpustit si zdlouhavé dohadování v Asni. Také jsme měli nepotvrzené zprávy, že z Asni se dá dostat za 15 MAD do Imlilu. Ale mimo sezónu nejezdí moc lidí a nejspíše bychom strávili v Asni hodiny, než by se zaplnila dodávka a my jeli levně. Určitě tedy bylo lepší mírně si připlatit a jet rovnou, abychom to do tmy stihli i s ubytováním. Když jsme vystoupili v Imlilu před tamním „bureau of guides“, nikdo o nás nejevil valný zájem. Pouze jeden příjemný chlapík nám nabídl bydlení v Aroumd (Armd), vesničce kus nad Imlilem. Nemaje ani mapu, vyrazili jsme za ním. Předem jsme se domluvili na 30 MAD za noc.

Zimní výstup na Jebel Toubkal (4167m), Vysoký Atlas, Maroko

Berber Aynan bydlel v jednopatrovém čistě uklizeném domku s elektřinou a TV. Kolem pobíhala tři děcka (holčička a dva kluci). Celá zástavba vesničky Aroumd nádherně splývá s okolní krajinou jako by byla odedávna její součástí. Je vidět, že tady se staví z přírodních, zejména místních materiálů. V okolí se mimo jiné natáčel film Kundun (Vysoký Atlas coby Himálaj). Po příchodu jsme si dali výborný čaj, který nám Aynan obřadně naléval do připravených skleniček snad až z metrové výšky, aniž by ukápl vedle. K večeři jsme si objednali kuskus a v doprovodu nejmladšího klučiny Hasana jsme šli na procházku do okolí. Hasan nám na vše odpovídal „ano“, je tedy docela možné, že nám celou cestu nerozuměl jediného slova. Po návratu z procházky vylovil Jiří přesně pro tuto příležitost připravená modrá nafukovací letadla od Fischera Air, abychom se zalíbili dětem a srazili cenu za poskytované služby!

Přesně v šest hodin se začalo servírovat jídlo. Nejprve zeleninová polévka a pak bohatý kuskus (kuskus s paprikou, mrkví, brambory a skopovým masem) na velikém talíři. Nepodařilo se nám ho celý dojíst, ačkoliv jsme tomu věnovali veškeré úsilí. Následoval čaj, včetně klasického nalévání, tj. zvysoka, a povídání s pánem domu. Na náš dotaz, jestli na Jebel Toubkal chodí hodně Čechů, se rozpovídal nečekaně barvitou češtinou: „Super kozy, moc prdel“. Vybaven nepostradatelnými českými výrazy Aynan takto pochvalně charakterizoval české turistky. Z Asni to prý Češi napálí do 3200m rovnou k chatě, se stany a těžkými bágly … a aby ušetřili, neberou si ani taxi nebo dodávku do Imlilu. Jak je vyloží Karosa, tak jdou. Vyprávěl nám o životě na horách a Ramadánu, který zrovna včera začal … Večer jsme si ještě porovnali nejnutnější věci na ráno, abychom vystartovali brzy a stačili se do tmy vrátit zpět.

Ráno „vrcholového dne“ jsme vstali před šestou hodinou. Bohatě jsme posnídali namočené ovesné vločky z vlastních zásob a podle plánu jsme vyrazili v 6:30. K naší smůle to bylo ovšem také to poslední, co se nám podle plánu podařilo.

Jebel Toubkal (Jbel Toubkal/Jebel Toubkal/Adrar n Toubkal) je horský vrchol nacházející se v jihozápadním Maroku ve stejnojmenném národním parku (Toubkal National Park). S výškou 4167m je nejvyšším vrcholem pohoří Vysoký Atlas a současně také nejvyšším bodem severní Afriky. Toubkal byl Evropany prvně zlezen v roce 1923, ale s jistotou lze říci, že vrcholu hory situované pouhých 63km jižně od královského města Marrákeš bylo dosaženo již mnohem dříve.

Hned za Aroumd jsme ztratili cestu! Šli jsme na pravou stranu a bylo to špatně, když jsme se vrátili na tu správnou, tak jsme více méně pořád tápali a cestu hledali horko těžko. Do osady Chamharouch jsme dorazili po hodině nepříliš náročné cesty. Nad Chamharouch jsme cestu ztratili definitivně. Jediné, podle čeho jsme se dokázali alespoň trochu orientovat, bylo koryto potoka. Poměrně vyčerpaní jsme s pomocí lidí, kteří již sestupovali dolů, cestu nalezli. Byla celou dobu asi 100 výškových metrů nad námi. Sestupující turisté nás upozornili na nemožnost dosažení vrcholu. Trochu nás překvapila jejich výbava připnutá či vykukující z jejich obřích batohů. Plná zimní palba: mačky, turistický cepín, lano … Nevzdáváme. Na chatu (3207m) jsme přišli po desáté hodině.

Šílená zima, obrovský vítr a nečekaně hodně sněhu. Chata byla uzavřená, a tak jsme se rychle občerstvili na jejím zápraží. Pavel se zcela správně rozhodl pro okamžitý samostatný návrat. Měl jenom tenisky zapůjčené od Jirky a byla mu už celkem kosa. A je třeba dodat, že ve výstupu na vrchol Jebel Toubkal nespatřoval svůj životní cíl. Spolu se dvěma Němci, kteří přišli k chatě po nás, jsme šli dál.

Okamžitě za chatou jsme se opět ztratili. Kus cesty jsme se museli i vracet. Bez mapy jsme neměli ani představu, kde přesně má vrchol být. Šli jsme zcela intuitivně. Na chatě nikdo nebyl a neměli jsme se s kým poradit.

Jeden z našich německých kolegů to vzdal jako první ve 3400m. Po nepříjemném zážitku se střevními potížemi, který jsem byl nucen řešit v lehké sněhové vánici častován posměšky zbytku skupiny, jsem to vzdal o sto metrů výše. Vláďa a Jirka vydrželi do 3800m a vzdali také. Nahoru pokračoval pouze Němec Alex.

Mezitím jsme se my odpadlíci na chatě, která byla po poledni otevřena, pokoušeli trošku prohřát. Společnost nám dělalo několik místních. Prohřívání ztuhlých údů pojal každý poněkud odlišně. Kupříkladu Maročan zachumlaný vedle nás ve spacáku si ho tam svižně proháněl! Vláďa s Jirkou se na chatu vrátili před druhou hodinou. Cesta do Aroumd byla v pohodě. Pouze vítr a níže bahno. Před pátou už jsme měli po ledové horské sprše a čekali na další místní specialitku zvanou tajine. Večeře byla skvělá, okořeněná vyprávěním příhod z nečekaně dobrodružného výletu.

Vstali jsme a posnídali klasickou "kontinentální" snídani (chléb, marmeláda, máslo, sýr) a začali přemýšlet kolik asi celkem zaplatíme. Nejodvážnější odhad byl 400 MAD. K našemu nemalému údivu jsme však vyplázli 600 MAD! Za co? 30 MAD spaní, 35 MAD jídlo, čaje, snídaně… Příště je třeba vzít větší nafukovací letadla … Cestovní ruch je prostě tvrdé podnikání! Na rozloučení jsme se vyfotili s Aynanem a jeho dětmi na střeše domu a vyrazili v jeho doprovodu na cestu zpět do Imlilu. Před desátou hodinou už jsme seděli v dodávce za 15 MAD na osobu. V Asni se nám podařilo dohodnout cenu 100 MAD za velké taxi. Hotel Sindi Sud jsme měli předem rezervovaný, a tak když nás před polednem taxi vykládalo na náměstí Djemaa El-Fna, šli jsme na jistotu.

Navzdory lehkému zklamaní z neúspěšného výstupu na Jebel Toubkal (4167m) jsme hleděli optimisticky do dalších dní. V Maroku nás čekalo ještě mnoho dobrodružství.

♦ ♦ ♦

Více o výstupu na Jebel Toubkal (4167m), včetně orientační mapky a bližšího popisu cesty naleznete ve shrnujícím článku.

Reklama