Hoverla (2061m)

Lehátkový vůz ze Lvova do Ivano-Frankivska je přistaven k nástupišti číslo tři. Poslední vagón, v pořadí dvacátý pátý, je daleko od secesní budovy hlavního nádraží (вокзал). Otevíráme těžké zrezlé dveře a podáváme průvodčímu naše lístky. Postupujeme do vagónu. Vládne tu hrobové ticho. Zatažené záclonky, lehátka, ztěžka oddechující lidé pod lehkými přikrývkami. Netuším, kde může být naše místo. Nikdy jsem nic podobného neviděl … vracím se k průvodčímu, aby mi ukázal, kam se posadit. Naše lehátka mají čísla šest a sedm. To je nečekané. Neměli jsme nejmenší tušení, že pojedeme vleže. Vagón nemá žádná uzavřená kupé. Prastarý typ vozu na dlouhé vzdálenosti. Vláďa si leze do patra a já zůstávám dole. Přes uličku se povalují na lehátkách dvě holky v tlustých zimních bundách a bokem k nám v centrální uličce spí chlapík v tričku. Je zima! Dost velká zima na to, abych v několika minutách zjistil, že nápad sundat si boty, nebyl rozumný. Čekají nás tři hodiny pomalé jízdy …

♦ ♦ ♦

Noc jsme strávili ve Lvově, kulturním a historickém centru západní Ukrajiny, přesněji ve sklepích pivovaru, kde vaří již od roku 1715 chutné Lvivske pivo. Drobný zádrhel v podobě špatně nastaveného budíku nás připravil o potřebný ranní klid. V rychlosti jsme si ohřáli předpřipravenou snídani a opustili domácký hostel Compass Inn (250 UAH/noc/pokoj). Před sedmou hodinou jsme s úlevou našli správná lehátka a teď se pomalu posunujeme k Ukrajinským Karpatům (29 UAH/os).

Ivano-Frankivsk je správním střediskem Ivanofrankivské oblasti a po Lvově největším kulturním a hospodářským centrem ukrajinské Haliče. Mimo jiné se zde narodil i František Kriegel. Po krátké přestávce, návštěvě kina, trhu a dobrém jídle měníme dopravní prostředek (30 UAH/os). Rozhrkaný obstarožní hybrid, něco mezi autobusem a maršrutkou, nás má za tři a půl hodiny dovézt do sedmdesát kilometrů vzdálené Vorochty (Ворохта), střediska zimních sportů, kde se ve spartánských podmínkách připravoval nejeden sovětský olympionik. Skla zpocená snahou udržet stroj pohromadě neumožňují žádné výhledy. Venku vydatně prší. Po obou stranách skel stékají pramínky vody. Hlídání aktuální polohy svěřujeme moderní technice …

Do Vorochty přijíždíme se setměním. Rychle si vybavujeme přespání v novém rekreačním komplexu Oksamit vedle nádraží za příznivých 150 hřiven (UAH) a jdeme se posilnit porcí ukrajinského boršče a italskou pizzou …

♦ ♦ ♦

Probouzíme se do mrazivého rána. Nad řekou Prut se vznáší mlha, ale vzdálené vrcholky hor již olizují zlatavé snopce paprsků. Na devátou hodinu máme domluvené zapůjčení horských kol. Vyjet k přibližně 20 kilometrů vzdálené sportovní základně Zaroslyak (Спортивна база Заросляк) vyjde na třetinu toho, co bychom zaplatili za taxi. Majitel půjčovny však ani po třiceti minutách marného čekání nepřijíždí. Máme na sobě veškeré oblečení, přesto se do nás zima nepěkně zakusuje. Taxikáři kolem nás začínají kroužit jak supi kolem mršin. Cena stoupá! Včera 320 za cestu tam a zpět, dnes už 400 hřiven! Voláme majiteli půjčovny. Slibuje, že do deseti minut je na místě. Voláme za dvacet minut a hlas oznamuje, že už je na cestě, ale cesty jsou rozbité. Za patnáct minut bude na místě. Už čekáme hodinu a půl! Nečekaně se ukazuje majitel protější půjčovny, který dnes nepracuje, neboť veze kola na opravu, ale radí nám zajít o pět set metrů níže a zeptat se na ubytovně. O deset minut později už jedeme kolem stanoviště taxi a půjčovny na starých horských „spešlech“, rozuměj značku kola Specialized. Dostáváme se do tempa. Ztuhlé svaly povolují a nás hřeje i pocit, že ten hajzlík sem nejspíš přijede, ale nic dnes nezapůjčí. Letní sezóna skončila, ale zimní ještě není na obzoru …

Ivano-Frankivsk a deska s fotografiemi a jmény padlých ...

Cesta mírně stoupá podél řeky Prut. Roztáhlou obec Vorochta necháváme za zády. Kličkujeme mezi hlubokými výtluky a užíváme si krásné počasí. Po včerejším dešti není ani památky. Po 13 kilometrech přijíždíme mezi staveními vesničky Zavoielia (Завоєля) k bráně Karpatské biosferické rezervace (Карпатський біосферний заповідник - UNESCO od r. 1992). Stojí zde dva mikrobusy, lidé si dávají čaj a postupně vyřizují vstupní formality. Předkládáme pasy a částku 20 hřiven na osobu za vstup do parku.

Za branou je cesta horší. Trochu podmočená a děravá jak řešeto. Stále se přidržujeme toku Prutu. Stoupání jsou strmější a několikrát nás podmínky na „jakžtakž“ zpěvněné cestě nutí kolo tlačit. Točíme se v serpentinách a tušíme blízkost základny Zaroslyak. A opravdu! Šlapeme až nahoru k hotelu. Hledáme místo, kde bezpečně odložit kola. V poloprázdném hotelu to však nevyjde. Dole u parkoviště je malá tržnice. Kupujeme si dvě pivka a prosíme dívku za pultem, aby nám ohlídala kola. Za dvě hodiny a patnáct minut jsme ujeli necelých 22 kilometrů a nastoupali 530 metrů. Zbývá přidat závěrečných 780 metrů a budeme na vrcholku nejvyšší ukrajinské hory Hoverla (Гора Говерла).

♦ ♦ ♦

Na výběr jsou dvě značené stezky. Kratší modrá (3,8km, resp. 2,5 hodiny) a delší zelená (4,3km, resp. 3 hodiny). Nahoru volíme kratší a dolů hodláme seběhnout tou mírnější. Věříme, že se jedná o dobrou volbu pro naše kolena. Stoupáme lesem, klopýtáme o všudypřítomné kořeny. Po osmi stech metrech se naše modrá značka stáčí doleva. Zelená pokračuje rovně. Začínáme výrazněji nabírat výškové metry. Stezka je dobře značená, však také dostala podporu od EU, a nad 1500 metrů není pochybnost, kam směřujeme. Stromy ustupují a my stoupáme prudkými travnato-kamenitými svahy. Krajina Ukrajinských Karpat, resp. části, která se jmenuje Čornohora (Černohorská polonina, polonina Černá hora či Čornohora - Чорногора) se před námi rozkládá v celé své kráse.

Stoupání na nejvyšší ukrajinskou horu Hoverla (2061m), Ukrajina

Za hodinu a půl jsme na vrcholu hory Hoverla (2061m). Plochý rozlehlý vrch, přizdobený křížem, množstvím pomníčků, geodetických a hraničních bodů a zejména neuvěřitelnou koncentrací ukrajinských státních vlajek, je v obležení turistů. V letech 1918 až 1938 byla Hoverla součástí československo - polské hranice. Jsme překvapeni, kolik tu je lidí, vždyť jsme cestou, kromě závěrečného svahu, nepotkali ani živáčka. Dva kluci táhnou na zádech horská kola. Šílenci! Shodujeme se s Vláďou. Do takového podniku bychom se dobrovolně nikdy nepustili. Některé pasáže nám připadají veskrze nesjízdné … Svačíme, pijeme vodu, čaj a chystáme se k sestupu. Linie stezky je z vrcholu krásně vidět a my už se těšíme na sjezd na kolech a návštěvu koliby na okraji Vorochty.

Rozlehlý vrch Hoverla (2061m) přizdobený křížem, množstvím pomníčků, geodetickými a bývalými hraničními body, Ukrajina

Terén zelené stezky je obdobný, jen je trasa delší ve své spodní lesní pasáži. Rychle ukrajujeme zbývající stovky metrů. Vláďa si jde zchladit nohy do potoka Prut a já kupuji dvě pivka v tržnici. Stačilo něco málo přes hodinu a jsme dole. Pivko apgrejdovalo smysly, osvěžilo duši a my osedláváme třesoucí se horáky. Odpružená přední vidlice, která nejspíš nikdy neviděla servis, jakoby se rozhodla, že to dnes udrží a nepovolí. A taky že jo. Nehne se ani o milimetr. Nevadí. Po počátečním váhání v serpentinách, kde bylo zapotřebí občas přibrzdit a přiznejme si, že ani brzdy tomu dnes moc nedaly, to pouštíme naplno! Předjíždíme se, skáčeme přes výmoly a s dětskou radostí přijíždíme k bráně parku.

Odtud až do Vorochty nás čeká stabilní mírné klesání po asfaltu. Těšíme se na boršč, pivo a kousek masa v kolibě … po 17 kilometrech zastavujeme. V potemnělé restauraci jsme sami. Jídlo je dobré, nálada po celodenní fyzické námaze povznesená. Spolu s přicházejícím soumrakem se zvedáme z židlí a naposledy dnes osedláváme spešly, abychom se přiblížili cíli. Protahujeme si trasu k areálu skokanských můstků a kousek od viaduktu vracíme kola … 170 hřiven za obě dvě.

Praktické tipy

Výstup na Hoverlu je klasický treking. Po všech stránkách stejný s obdobnými výlety v českých horách nebo slovenských Nízkých Tatrách. Spustí-li se déšť, je chůze po kořenech a ve vymletých korytech horských bystřin nepříjemná, ale s tím je třeba počítat. Výběr ubytování ve Vorochtě je široký, zvláště mimo hlavní sezónu. V půjčovnách jsme však viděli pouze omezené množství kol. Doporučujeme kola zamluvit, nebo raději rovnou vyzvednout den před výstupem. Jestliže nechcete jet na kole, využijte služeb některé cestovky; taxi je prostě příliš drahé.