Krakonošova stovka

Přidáno: 7.7.2014 | Datum akce: 21.6.2014
Autor: Robert Solich
Fotografie: Robert Solich
Štítky: 2014

Očistec na Beskydské sedmičce je zapomenut, nyní je na řadě Krakonošova stovka – další závod pro lidi, kteří mají rádi dlouhé procházky v přírodě ...

♦ ♦ ♦

Jsou to téměř tři roky, co jsme s Martinem vyzkoušeli Beskydskou sedmičku, non-stop pěší závod na tehdy asi 88 km přes sedm beskydských vrcholů. Utrpěné rány - především na vlastním egu - jsme si lízali poměrně dlouho, ale letos jsme se odhodlali to vyzkoušet znovu a lépe. Nepočítali jsme však s tím, že B7 se zpopularizovala natolik, že pár dní po zahájení registrace bude kapacita závodu plně obsazena. Zkrátka – nedostali jsme se tam. Jako alternativu jsme měli v záloze Krakonošovu stovku (K100) – tradiční závod na 100 km přes Krkonoše. Délka trasy byla sice o něco delší než na B7, ale profil trati a převýšení slibovaly spíše menší náročnost. Tam jsme s registrací v tříměsíčním předstihu uspěli a začali se těšit na první letní víkend. V dubnu jsem se ještě na menší pochodové akci „O Žižkův štít“ (50 km Podkrkonoším) seznámil s Alešem, který šel K100 již několikrát, a domluvil jsem s ním týmovou spolupráci.

Den před startem se začaly dít věci. Aleš mi volá, že nedostal dovolenou, takže pokud se nestane nějaký zázrak, tak nepůjde. Za hodinu volá zas, že dovolenou nakonec má, takže půjde. Vzápětí volá Martin, že má nemocné děti a k tomu nějaké další peripetie, takže nepůjde – bohužel tady se zázrak nestal a Martin na start opravdu nedorazil. Šli jsme tedy s Alešem ve dvou.

V pátek 20.6. ve 21:00 se na startu ve Vrchlabí sešlo o asi 450 účastníků. Závod odstartoval za účasti samotného Krakonoše, který z pódia na náměstí sliboval slušné počasí a další hezké věci, ale znáte to – vlk taky sliboval ...

Začalo se zostra, téměř všichni účastníci to vzali z náměstí během směrem na kopec Žalý. Po pár set metrech, na prvním stoupání, naprostá většina závodníku včetně nás přepnula na rychlou chůzi. Někteří však běželi i nadále a ti největší borci se zastavili až v cíli.

Na Žalý je to pořádný stoupák. Z náměstí ve Vrchlabí je to asi 6 km s převýšením 500 m. Nahoře u rozhledny, kam jsme dorazili za necelou hodinku, je první kontrolní bod. Dále se pokračuje přes Zadní Žalý, Rovinku a Třídomí až na Horní Mísečky. Po Žalém už jdeme ve tmě, ale Aleš zná trasu dobře, navíc účastníci jdou ještě stále dost pohromadě, takže zabloudit snad ani nelze. S Alešem jsme se rozhodli neblbnout a neběhat ani rovinky, přeci jen bylo před námi ještě nějakých 90 km.

Na kontrolním místě v Horních Mísečkách (17 km) jsme byli ve 23:30, na dalším v Harrachově (30 km) ve 2:00 ráno. Na každé kontrole jsme si dali trochu čaje, doplnili vodu a na Harrachově snědli pár chlebů se sádlem, které byly všem k dispozici; krom toho tam asi byly i chleby s medem nebo marmeládou, ale to jsem nejedl – nechtěl jsem míchat :-). Před Harrachovem jsme spojili síly s dvěma děvčaty, Magdou a Ruth, které volily stejné tempo. Cesta ubíhala tak nějak sama v podstatě v režimu autopilota. Aleš udržoval směr, já tempo a děvčata konverzaci :-)

Kolem čtvrté ráno jsme se vydrápali u Vosecké boudy na hlavní hřeben. Noc začala pomalu ustupovat, ale o nějakém zážitkovém svítání nemohlo být ani řeči - byla mlha jak z Rákosníčka. Teplotu odhaduju na max. 5 stupňů. U Sněžných jam míjíme siluetu polské chaty a pokračujeme po hřebenu směrem ke Špindlerově boudě. Někde u Dívčích kamenů k nám poprvé prosvitlo sluníčko a my se mohli konečně pokochat pohledem na část Krkonoš.

Před Špindlerovkou trochu ztrácíme tempo a na kontrolu v Lužické boudě (52 km) přicházíme asi v 6:15. Nastávají problémy. Aleše trápí žaludek, který odmítá erární gulášovku i cokoli jiného. Prodlužujeme pauzu, ale nepomáhá to. Magda nechce úplně vytuhnout, tak vyráží pomalu napřed. Já s Ruth čekáme ještě asi půl hodinky, ale pak Aleše necháváme na Lužické, odkud si volá odvoz domů. S bolavým břichem a bez jídla se dalších 50 km jít prostě nedá.

Z Lužické boudy vyrážíme s Ruth do Polska na Pielgrzymy. Moc nám to ale nešlape a po necelé hodině je jasné, že ani Ruth stovku dneska nedokončí, vrací se na chatu a jede domů. Najednou jsem sám, což není úplně ideální, protože neznám trasu. Poprvé vytahuji mapu a zdá se, že to půjde. Jsem odhodlán dokončit stovku pod 20 hodin. Při neúčasti Martina a odpadnutí Aleše se mi totiž trochu komplikují plány na cestu domů – moje milá žena mě sice ráda ve Vrchlabí vyzvedne, ale musíme zohlednit stravovací a spací režim našeho mimča, takže manévrovací prostor se zužuje. Musím proto zabrat a hlavně už nikde nelelkovat.

Na kontrole v Domku Mysliwskiem do sebe rychle hodím trochu teplého čaje a pár sušenek a kolem krásného plesa Mały Staw a chaty Samotnia „pádím“ nahoru na Sněžku (65 km).

Na Sněžce jsem něco před jedenáctou. Je tu zima, silný vítr a hodně turistů. Na kontrole se dovídám, že první běžci jsou už tři hodiny v cíli v čase kolem deseti a půl hodin.

V 11 vyrážím ze Sněžky. Posledních 35 km musím (chci) dát pod 6 hodin. Většinu cesty na Pomezní boudy opatrně běžím. Jde to překvapivě dobře, ale před Pomezkama už mě začínají citelně bolet nohy, hlavně na sestupech. V poledne na Pomezkách (72 km) doplňuju tekutiny a házím do sebe pár chlebů se sádlem. Dále se pokračuje po asfaltce přes Malou a Velkou Úpu až do Pece pod Sněžkou. Běžet už moc nejde, ale snažím se aspoň popobíhat v indiánském stylu. V této fázi závodu už moc lidí nespěchá, takže předbíhám poměrně dost lidí. Nezávodím ale s nimi, jen s časem. Ostatně v situaci, kdy jsou již desítky lidí dávno v cíli, o umístění vůbec nejde. Mimochodem - Magdu, která šla z Lužické chaty „pomalu napřed“, už jsem nikdy neviděl a myslel jsem, že někde odstoupila – našel jsem ji až ve výsledkové listině, a to vysoko nade mnou a s obdivuhodným časem kolem 18 hodin.

V Peci (83 km) je poslední kontrola a poslední proviant. Následuje poměrně přísný kopec na Hrnčířské boudy, který v této části závodu považuji spíše za špatný vtip. Pak už je to pohodka, s výjimkou prudkého sestupu po rozbité lesní cestě před Horním Lánovem. Tam se opravdu bojím o nohy – ne že by to moc bolelo, ale s každým krokem trnu, že někde něco rupne. Neruplo nic, ale komfortní to tedy nebylo.

V samotném závěru je ještě zařazena orientační prémie, kdy je třeba projít několik luk a polí takřka bez značení, spíše intuitivně směrem k Vrchlabí. Je ale možné, že značky tam jsou a já je prostě neviděl. Každopádně jsem se dvakrát ocitl uvnitř ohrady s elektrickým drátem, aniž bych věděl jak, což nebylo úplně příjemné.

Cíl jsem si vychutnal. Shromáždil jsem zbytky sil a zkusil jsem asi stometrový závěrečný sprint chromého běžce. Bohužel v cílové rovince už kromě dvou náhodných kolemjdoucích a časoměřiče nebyl nikdo, kdo by to ocenil :-). V cíli jsem byl krátce po půl páté odpoledne. Výsledný čas - 19:37:01 a celkem 228. místo. Naprostá spokojenost.

♦ ♦ ♦

Co sebou

Po zkušenosti z jediné K100 se samozřejmě neodvažuji nikomu radit, jak se nabalit, ale napíšu, co jsem měl sebou já a jak to fungovalo.

Boty – to je základ. Naprostá většina účastníků jde ve sportovních botách, jen pár lidí v pohorkách. Já měl trailovky Adidas Kanadia 5 GTX a byl jsem z nich nadšený. Žádný puchýř, odřenina ani namožené místo, prostě nic. Doporučuji mít boty aspoň o číslo větší než na běžné nošení (což konkrétně v případě Kanadií znamená tak o 3 čísla větší než normálně, neboť tato řada má dost podivné číslování – nutno vyzkoušet).
Ponožky – asi taky důležitá věc, já měl běžecké ponožky z Lidlu za 70 Kč a pohoda :-)
Hůlky – měl jsem, ale těžko říct, jestli byly až tak užitečné – často jsem je nesl v ruce (kameny, asfalt); používala je tak třetina účastníků.
Rukavice, čepice – nad ránem je na hřebenu dost chladno.
Bunda, kalhoty (v batohu kraťasy), funkční trika.
Jídlo, pití – doporučuji nepřehánět zásoby, každé deko je znát. Na každé kontrole lze doplnit vodu, všude je čaj, někde lze dokoupit i něco jiného (kolu, pivko, kafe). Na některých kontrolách jsou chleby s něčím, na Lužické boudě gulášovka. Já měl sebou camel bag a 0,75 l petku. V camelu jsem měl vodu, v petce ionťák (průběžně jsem doplňoval). Dále jsem měl 2 housky a několik snickersek a müsli tyčinek, v kombinaci s nabízeným jídlem to bohatě stačilo.
Lékárnička – měl jsem náplasti, obvaz, brufen a termofolii, nepoužil jsem nic.
Před startem doporučuji zalepit bradavky náplastí a pořádně promazat lékařskou vazelínou nebo něčím podobným nohy, třísla a podpaží.

♦ ♦ ♦