Nástrahy velkoměsta

Přidáno: 27.7.2009 | Datum akce: 18.7.2009
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Ladislav Lenc | Pavel Oplt | Robert Solich
Štítky: 2009 | Elbrus | Rusko

Konečně je sobota (18.7.2009). Tři dny mezi aklimatizací a odletem do Ruska utekly neuvěřitelně rychle a většina z nás nestačila ani pořádně zregenerovat po strastiplné anabázi ve Walliských Alpách.

Na ruzyňském letištním terminálu číslo jedna se scházíme se značným předstihem. První přijeli autobusem z Plzně Vláďa a Láďa. Pak se nechal kočárem z Kosmonos dovést Pavel a ze svatebních oslav vytržený Robert a jako poslední přijel MHD z Petřin Martin.

Po předběžném zvážení batohů, kdy jsme si vyndali několik těžkých součástí vybavení do příručních zavazadel, nám to v průměru dává po 20kg na osobu. Nejhorší v disciplíně balení je jako vždy Martin, který si nese na zádech 28,5kg, resp. 23,5kg po vyndání věcí do příruční "ledvinky". Batohy necháváme zabalit do ochranné fólie - pro cestu do Ruska to považujeme za zcela zásadní!

Společná fotka na úvod výletu a jdeme na to!

Aeroflot letí přesně na čas. Na palubě zpočátku zkoušejí naší trpělivost a po hodině už začínáme mít obavu, že nebude žádné občerstvení. Po rozlití pití naštěstí následuje standardní jídlo (několik kousků uzenin a sýr) se skvělým dezertem.

Terminál číslo 1 (mezinárodní) moskevského letiště Šeremetěvo je první překážkou našeho putování. S vyplněnými imigračními a "chřipkovými" papírky přistupujeme jednotlivě k přepážce policejního úředníka. Víza, která jsme si za nemalých 2350 Kč na osobu zařídili přes cestovku Rajbas, se ukazují být platná. Nikdo po nás naštěstí nechce zvací dopis, který jsem se snažil vytisknout v dokonalých barvách, abych co nejvěrněji napodobil originální modré razítko a podpis od nějaké ruské agentury. Pečlivě schováváme polovinu imigračního lístku a vstupujeme na území Ruské federace.

Po vyzvednutí báglů se dostáváme do pravé džungle šmelinářů a podvodníků. Je krátce po jedné hodině ráno neděle 19. července a místní taxikáři nám okamžitě nabízejí přejezd na vnitrostátní terminál číslo 2, odkud budeme za přibližně osm hodin pokračovat do podkavkazských Mineralnych Vod. Oficiální cena namalovaná na skle jedné budky/přepážky hned za vlezem do veřejných prostor haly je 500 rublů za osobu! Někteří borci nám okamžitě nabízejí výhodné balíčky za 3000 rublů, jak se postupně vzdalujeme a jdeme hlouběji do útrob příletové haly, začínají polevovat. 2500, 2000, 1500 a nakonec 1000 rublů (za 2 auta)! Nechceme se ukvapit a hodláme tvrdě vyjednávat. V tu chvíli si však všímáme přepážky Aeroflotu s nápisem TRANSIT. Nikdo tam není, ale hned vedle je otevřené "íčko", kde se nám dostává překvapivé informace. Od 5:30 ráno pendluje zdarma co půlhodinu pro cestující Aeroflotu bus mezi oběma terminály. Taxikáři nás ještě nějakou chvíli přesvědčují, že to nebude zadarmo nebo že to nepojede a s nimi že máme jistotu. Našli jsme si ideální pozici naproti přepážce u sloupu. Okamžitě zakládáme ležení, obklopujeme se kokony našich zavazadel a jdeme podřimovat. Nikam přeci nespěcháme.

V hale objevujeme automaty na výměnu peněz v solidním kurzu (podstatně lepší než směnárna ve výdejně zavazadel) a obchod s rozumnými cenami za vodu a drobné jídlo o patro výš v odletové hale. Zatím spokojenost a nečekaná pohoda.

Hned jak se objevuje člověk na přepážce Aeroflotu, bereme si pět lístků s obrázkem "samoljetu" a čekáme na první ranní autobus.

Terminál pro vnitrostátní lety nacházející se pouhých 5km vedle (na druhé straně přistávací plochy) není nijak útulné a přívětivé místo. Čekáme další dvě hodiny, abychom mohli přes několik kontrol projít k check-inu. Tady jsme ovšem poprvé narazili na ruskou realitu. Pavel, který má nejlehčí batoh, prochází bez potíží. Ostatní jdeme jako skupina hned za ním. Všechny čtyři batohy dáváme na váhu. Bohužel 3,5kg navíc. Vysvětlujeme, že jsme společně s kolegou, který má pouze 16kg, a proto splňujeme limit. Nic naplat, trouba na přepážce jen vyplazuje jazyk, vilně se ošívá, pohazuje vlasy a posílá nás zaplatit nadváhu, jinak nedostaneme palubenky. Cena 436 rublů je snesitelná, přesto zamrzí, když víme, že jsme měli všechno OK.

Dobře zalétaný a vyhřátý Tupolev (TU-154) již túruje motory a my se pokoušíme vměstnat do miniaturních mezer mezi sedačkami, které postrádají tlačítka na sklopení. Motory několikanásobně převyšující snesitelné zatížení lidského sluchu ženou stroj vpřed. Následuje stejný rituál - pití, jídlo, čaj - se stejným standardizovaným obsahem jídla a živin a naštěstí i stejně výtečným dezertem.

Krátce před nedělním polednem dosedáme na rozpálenou letištní plochu v Mineralnych Vodách. Naše kokony přijíždění také v pořádku. Nečekaně snadno a rychle u jediné přepážky uvnitř příletové haly Robert řeší i náš drobný problém s nezajištěnou dopravou do kempu pod Elbrusem. Jsme si vědomi, že cena 4000 rublů není z nejmenších, ale chceme odsud co nejrychleji vypadnout a přejezd skoro 200km nemůže být úplně zadarmo. Podle průvodce se vůbec nevyplácí jednat s nažhavenými taxikáři venku před halou. Nasazují nehorázné ceny, neustupují a první, komu rupnou nervy ve 40ti stupňovém žáru budete nejspíše vy. Řešením je mít dopravu dohodnutou předem (jako většina, ne-li všechny skupiny, které přiletěly s námi) nebo se pokusit o jednání ještě v hale, kam nikdo zvenčí nesmí.

Vysvlečení do trenek, řítíme se prastarou dodávkou směrem do hor. Policejní kontroly projíždíme hladce a náš řidič i se spolujezdcem se vydávají za instruktory alpinismu, kteří vezou své natěšené zákazníky za kavkazskou "lezbou".

Ve čtyři hodiny odpoledne (u nás doma je o 2 hodiny méně) vysedáme u Osmana v jeho alplágru Saklja. Z poloviny máme vyhráno. Ve zdraví a se vším potřebným a konečně i nepotřebným vybavením jsme se dostali až sem!

Ze samé radosti jdeme večer do restaurace na pivo a šašliky ze skopového masa. Nevím, co je horší, zda vytrvalý déšť venku nebo čtyři ubohé kousky masa na tyči, z nichž jeden je kost a druhý kližka, anebo obsluha, která se soustavně vyhýbá styku se zákazníky. Ale nevadí. Jsme tu, zítra bude krásně, přijedou další desítky Čechů od Rajbase a budeme se mít s kým poradit.

Tipy (zkušenosti prvního dne v Rusku)

• pokud nejste vyloženě v časové tísni, na moskevském letišti Šeremetěvo zásadně nevyužívejte služeb taxikářů pro transit mezi mezinárodním (1) a vnitrostátním (2) terminálem;
• vyhledejte přepážku Aeroflotu a vyzvedněte si lístek na jejich pendlující autobus, který jezdí pravidelně co půlhodinu;
• dopravu z Mineralnych Vod do hor si zajistěte předem nebo se jí pokuste dohodnout ještě v klidu příletové haly na přepážce nabízející pronájem vozidel, zvláště když se necítíte kovaní v ruštině, stejně jako celá naše partička;
• od začátku pobytu si postupně zvykejte na neuvěřitelně slabé služby v pohostinství nebo navštěvujte jiné restaurace, než zde postupně popsané.