Quito, město věčného jara

Z přistávajícího letadla pozorujeme milióny zářících světýlek, nekonečné údolí vyplněné proudy světel. Nejraději bych hned zmizel někam daleko od veškerého mumraje velkoměsta, troubení aut a výfukových plynů. V případě Ekvádoru je jeho hlavní město přirozeným centrem. Startovní čarou pro výlety i výstupy do hor. Zůstaneme. Předem jsme si rezervovali ubytování. Hledat kolem půlnoci místo, kam složíme rozlámaná těla, je hrůzyplná představa.

♦ ♦ ♦

Obavy z velkoměsta se vytrácejí krátce po příletu. Sedíme v autě s ekvádorským gentlemanem, který mluví plynně česky. Pan Salas s námi projíždí klidným nočním městem. Chvílemi hledá slova, když se snaží trpělivě odpovídat na nekonečný proud našich otázek.

„Právě jedeme po avenidě Amazonas. A tady je ekvádorské kulturní centrum – Casa de la Cultura Ecuatoriana. Zítra se tu v poledne sejdeme. Mám zde pracovní jednání. Půjdeme potom společně na oběd.“

Auto zastavuje v prudkém kopci ulice Solano přede dveřmi hostalu Casa Bambú.

„Takže zítra v poledne před Casa de la Cultura Ecuatoriana“, potvrzuje ještě jednou pan Salas dohodnutou schůzku.
„Moc děkujeme a dobrou noc.“

Jednoduše zařízený pokoj č. 13 je v okamžiku zaplněn naším „nezbytným“ harampádím. Z pečlivě zabalených desek vytahuji předem připravený itinerář.

„Takže zítra vstáváme v 6:30 a jdeme do Vojenského geografického institutu.“
„To určitě!“ reaguje v polospánku Marta.

Lapání po dechu

Roztahuji záclonku a v zápětí rychle sahám po brýlích. Za oknem je scenérie, která mi vyráží dech. Běžíme společně na horní terasu a natáčíme první záběry čerstvě probuzeného Quita se sopkou Pichincha v pozadí. Casa Bambú je na nádherném místě. Výhledu z rozlehlé terasy dominují západní svahy sopky, pod námi se rozprostírá park El Ejido, napravo nové město s výškovými budovami a kousek odsud nalevo staré město. Vše podstatné v pěší vzdálenosti.

Před snídaní jdeme koupit mapové podklady. Vojenský geografický institut je prakticky ve vedlejší budově. Z terasy hledíme na střechu planetária, které je součástí vojenského areálu, ale abychom se dostali dovnitř, musíme obejít celý blok. Stoupáme vzhůru ulicí Paz y Miño a viditelně se nám nedostává kyslíku. Výška 2900 metrů nad mořem. Dva funící bělouši se hlásí na vrátnici. Odevzdáváme cestovní pasy.

Předem jsem si připravil seznam s názvy jednotlivých mapových kladů. S pracovníkem institutu kontrolujeme jejich správnost v počítači a ještě je doplňujeme.

„Dobře, to máme 21 mapových listů. U přepážky prosím zaplaťte 65 dolarů a dohodněte si čas vyzvednutí“.

Na přepážce stojí velkými písmeny napsané upozornění: ZDE NEPŘIJÍMÁME BANKOVKY S NOMINÁLNÍ HODNOTOU 100 A 50 DOLARŮ. Obě peněženky i další „důmyslné“ skrýše máme nacpané samými stodolarovkami, a jestli jsme něco nečekali, tak právě toto! Dolarová země. Ještě teď si pamatuji, jak Pavel vybalil v Tanzánii 100 dolarů v jednodolarových bankovkách a pan Kennedy nás málem vyhodil z kanceláře, když jsme jimi hodlali uhradit výstup na Kilimandžáro. Už první dny pobytu nás naučily, že v Ekvádoru je životní nutností mít bankovky co nejmenší hodnoty. Leckde nepochodíte ani s dvacítkou! Takže alou do banky a měnit. Pokud přiletíte přes den, tak doporučujeme rovnou zamířit do obchodního domu Supermaxi Plaza Aeropuerto přes ulici naproti letištnímu terminálu. Místní pobočka banky mění bez poplatku a front. Banky v centru města jsou permanentně blokovány davem lidí. Netušíme proč.

Umění vs. oběd

Po krátké procházce starým městem a pozdní snídani na terase hostalu Casa Bambú jsem zaskočil pro vytištěné mapy a vydali jsme se na domluvenou schůzku do Domu ekvádorské kultury.

Po pár minutách čekání se objevil pan Salas, a jelikož se jednání protahovalo, doporučil nám navštívit výstavu Luise Viracochi „Todo en el vacío“. Shodou okolností byl umělec přítomen.

„Luis Viracocha je naším nejlepším sochařem“, uvedl jej pan Edwin Salas.
„Můžete prosím provést výstavou mé přátele z České republiky?“

Nečekaně jsme se tak octli tváří v tvář rozevlátému usměvavému sochaři. A k nápadu natočit s Luisem Viracochou rozhovor o hledání kamenů v amazonské džungli nebo v sopečných kráterech už nebylo daleko.

Jednání týkající se volby nejvyšších funkcionářů ekvádorské kulturní scény se protáhla a z plánovaného oběda nakonec i přes dvojí posunutí termínu sešlo.

Třtina je mňam ňam

V hlavě mi uvízl úryvek z knihy Noc na Aconcague, kde František Kele vykresluje Quito jako město věčného jara. „… podnebí, ktoré tu panuje. Pripomína pekné májové dni v našich zemepisných šírkach.“ A je tomu tak i ve skutečnosti, přestože by měl člověk mnoho důvodů o tom pochybovat. Nadmořská výška 2800 – 3000 metrů v kombinaci se zeměpisnou šířkou, tedy polohou téměř přímo na rovníku, zajišťuje příjemné podnebí po celý rok. Tedy pokud zrovna neprší. Zrovna odpoledne nás chytla krátká sprška.

Quito leží pouhých 22 km jižně od rovníku a je nejvýše položeným hlavním městem na světě (2850m). Nachází se na východním svahu aktivního stratovulkánu Pichincha (4794m) v hlubokém údolí. Současný počet obyvatel se odhaduje na více než 1 800 000, což jej po Guayaquilu činí druhým největším městem Ekvádoru. Koloniální centrum města bylo vyhlášeno památkovou rezervací UNESCO.

Historie města spadá do předkolumbovské éry. První obyvatelé byli lidé kmene Quitu. Do roku 1526 bylo Quito hlavním městem Incké říše. Po španělské invazi bylo město zničeno a znovu vystaveno španělským vyslancem Sebastiánem de Benalcázar. Mnoho koloniálních budov se zachovalo do dnešní doby.

Věnovali jsme se zařizování, telefonování, domlouvání schůzek a nákupům v okolí avenidy Amazonas v Mariscal Sucre. Nejprve jsme sehnali plynové bombičky (šroubovací bombičky za 7$ kus) do vařiče v obchodě Tatoo Mariscal. Jak se ukázalo později, byly téměř zbytečné, ale o tom až později … Posledním chybějícím vybavením byly karimatky. Na převoz příliš objemné a věřili jsme, že je koupíme levně i v Quito. Zmýlili jsme se. Ceny veškerého outdoorového vybavení jsou nehorázně vysoké. Dostali jsme sice slevu, ale i tak jsme nejlevnější modely pěnových karimatek koupili v ceně 15$ kus v obchodě Andes 6000.

Zapadající slunce prvního dne v Ekvádoru nás zastihlo na festivalu indiánské kultury.

„Hele, to bude asi bambus, ne?“, hledím zvídavě na dřevěný lis, ze kterého kouká dlouhý tlustý stvol, který nedokážu přirovnat k ničemu jinému než k bambusu.
„Nějak se mi to nezdá… že by pili bambus…?“, reaguje skepticky Marta.
"Můžeme poprosit o dvě skleničky tohoto?", odvážně se vrhám do konverzace s Indiánkou, která patří k obsluze lisu, a nataženým ukazovákem nahrazuji scházející slůvka.
"Myslíte caña?"

Aha. Třtina! Zasmějeme se naší hloupé úvaze o bambusu a připíjíme si čerstvě vymačkanou sladkou šťávou z cukrové třtiny. U vedlejšího stánku kupujeme kukuřičné placky se sýrem, u dalšího opraženou kukuřici … a za chvíli jsme po večeři. Stačily nám 3 dolary. Indiáni tancují, hraje tradiční hudba. Zatímco my stoupáme velmi pomalými kroky a za hlasitého funění do schodů, pod námi pokračuje festival.

Otázka bezpečnosti

Co s načatým večerem? Noci v ulicích Quito prý nejsou bezpečné. Nastudoval jsem si poznámky z cest několika výletníků a někteří píší, že je v Quito bezpečno, jiní zase, že je lépe v podvečer a v noci ani nevycházet. Co z toho si vybrat? Pojďme. Přesvědčíme se na vlastní oči a nejlépe s kamerou v ruce!

Na avenidě Gran Colombia nasedáme do taxi. Stačíme taxikáři pouze vysvětlit, kam míříme, a po padesáti metrech jízdy zastavuje.

„Je moc hustá doprava. Přejděte přes park a jeďte trolejí. Budete tam rychleji.“

Do troleje se nám nechce, zvláště v noci ne. Jsou přecpané lidmi a nechat se okrást první den považujeme za poněkud hloupé. Půjdeme pěšky. Volíme si opačný směr trasy tzv. Old Town Walking Tour podle průvodce Lonely Planet. Nejstarší observatoř (z r. 1864) v Jižní Americe postavenou uprostřed parku La Alameda jsme míjeli na dopolední vycházce, když nám zbýval čas do vytištění map. Stejně tak i majestátní baziliku Voto Nacional. Od prohlídky nás odradil výběr vstupného. Ale v noci, jen chvilku před zavírací dobou, pronikáme dovnitř bez placení. Vnitřní prostory mají v noci své kouzlo. Prostor je vyplněný tichými šeptem pronášenými modlitbami věřících.

Vychutnáváme si noční ulice starého města. Místy liduprázdné a místy sotva průchozí. Přes náměstí Santo Domingo přicházíme do známé uličky Juan de Dios Morales neboli La Ronda. La Ronda je jednou z nejstarších a nejznámějších uliček v Quito. Původně se jednalo o malou stezku vedoucí z města k řece Pichincha. V koloniálních dobách se ulička stala domovem vlivnějších obyvatel města a později především místem setkávání místní bohémy. Přestože byla ve druhé polovině 19. století přejmenována na počest známého ekvádorského revolucionáře, původní název La Ronda je používán častěji. S obnovou zchátralých domů se začalo až roku 2006, přičemž byla snaha o zachování původního kouzla uličky, což se dle našeho názoru podařilo. Na ulici si hrají děti i dospělí, z každé restaurace zní hudba a všichni se tváří mile a přívětivě. Pomyslným vrcholem našeho nočního putování starou koloniální čtvrtí pod kopečkem Panecillo jsou památky a zákoutí v okolí náměstí San Francisco a Plaza Grande.

Máváme na taxi. Zastavuje. S mírnou obavou, zda nedopadneme jako posledně, vyslovujeme přání našeho cíle. Oukej. Za tři dolary a patnáct minut stojíme na křižovatce pod hostalem. Bezpečně a v naprosté pohodě jsme si vychutnali noční město. Pomalu se unavení škrábeme do kopce s představou vyhřáté postele na pokoji č. 13. V tom okamžiku vedle nás prudce brzdí auto. Reflexivně uskakujeme.

„To jsem rád, že jsem vás našel. Musím se vám moc omluvit za dnešek. Jednání se protáhlo a já jsem nemohl přijít na domluvenou schůzku. Moc a moc se omlouvám.“, v pozdně noční hodinu se konečně potkáváme s Edwinem Salasem.

Nasedáme do auta a namísto do vyhřáté postele přijímáme pozvání na návštěvu. Ve velikém obývacím pokoji připomínajícím výzdobou slavnostně dekorované a vybavené zámecké prostory si povídáme až do brzkých ranních hodin. První den v Ekvádoru je jednou nekonečnou jízdou …

♦ ♦ ♦