Otavalo a sopka Fuya Fuya
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Andy | Cerro Negro | Ekvádor | Fuya Fuya | Jižní Amerika | Mojanda | Otavalo | Quito
Spěšně přerozdělujeme věci. Casa Bambú je a zůstane naší ekvádorskou základnou i nadále. Ukládáme věci do skladu a plánujeme se sem v následujících týdnech několikrát vrátit a zase odjet. Vždy jen s těmi věcmi, které budou opravdu nutné. Potřebujeme sprchu, omýt zablácené svršky, včetně zubožených pětiprsťáků a sandálů. A pak honem pryč. S kusem chleba v puse vyrážíme za dalším dobrodružstvím … ještě dnes chceme spát v Otavalo.
Taxikář nás ujišťuje, že abychom se dostali do Otavalo, musíme nejprve na vzdálený severní autobusový terminál Carcelen. V roce 2009 Quito reorganizovalo celou autobusovou dopravu. Stanoviště autobusů poblíž starého města bylo strženo a radnice dala vybudovat dva nové terminály – severní Carcelen a jižní Quitumbe. Pořád lze najít v centru Quita několik menších terminálů, odkud jezdí dálkové autobusy do velkých měst jako Guayaquil a Cuenca, avšak ten, kdo míří na venkov, nevyhne se oběma centrálním terminálům.
Cesty na sever (terminal terrestre Carcelen) do Otavalo, Ibarra a na kolumbijské hranice
Chcete-li na sever Ekvádoru, musíte se nejprve dostat na severní okraj Quita. Autobusový terminál Carcelen je přibližně tři čtvrtě hodiny cesty z centra Mariscal. Dostupný je taxi (cena kolem 10 $) nebo autobusem Trole (cena 0,25 $). Autobusy bývají hodně nacpané a je potřeba s tím počítat i s ohledem na bezpečnost.
Cesty na jih, pobřeží a do Amazonie (terminal terrestre Quitumbe) do Cuenca, Guayaquil nebo Baños
Pokud necestujete na sever, ale kamkoliv jinam, velmi pravděpodobně potřebujete na jižní terminál Quitumbe. Úplně nový, přehledný a dobře organizovaný autobusový terminál můžete dosáhnout asi za hodinu až hodinu a půl jízdy z centra. Dražší varianta je taxi (cena kolem 12,5 – 14 $), možnost využít veřejné dopravy je cenově výhodnější (cena 0,25 $). Lze nastoupit do autobusů Trole nebo Metro (zkontrolujte si možnost třetí linky Ecovia – bylo plánováno), které mají přímé spojení na terminál. Jen je potřeba obezřetněji střežit svůj majetek.
Další info o dopravě: Busterminals in Quito, Quitumbe and Carcelen - Moving Ecuador
Náš rozhovor se sdílným taxikářem se stáčí od dopravy k počasí. Zmiňuji se o otevřenosti a srdečnosti lidí a nádherné krajině Ekvádoru. Obyvatelé rovníkové země jsou velice hrdí. Jedeme neuvěřitelně dlouho. Začínám se bát, na kolik nás tahle sranda vyjde. Sedm dolarů. Slušná cena. Nemuseli jsme ani smlouvat. Běžně si taxikáři říkají o 15 a za pěknou cenu se považuje už 10 dolarů. Super.
Jízdenka do Otavalo je po dvou dolarech za kus a poplatek za použití autobusového terminálu 20 centů. Šlape to jako po drátkách. Těšíme se na změnu prostředí, malé město. Hned za Quitem se dostáváme do kolony způsobené bouračkou. Tvrdneme na nulté rovnoběžce a rychle se snáší tma. Do Otavalo přijíždíme krátce po osmé hodině večer. A nyní to nejdůležitější. Najít bydlení. S průvodcem v ruce obcházíme všechny levné hostaly. Povětšinou již nefungují. V dalším je plno. Alespoň nám radí, kam dál. Za rohem v ulici Modesto Jaramillo (mezi ulicemi Morales a Colón) je hostal Tamia Taki. A opravdu. Žádný luxus, ale pokoj s vlastní sprchou za šest dolarů na osobu je skvělá cena! Neváháme. O pár minut později padáme polomrtví do postele.
Vstáváme s kuropěním. Na radu recepčního jdeme na stanoviště taxi na nedalekém náměstíčku Copacabana. Ptáme se staršího řidiče, za kolik dolarů nás vyveze pod Fuya Fuya (4263m), nevysokou sopku s nádherným výhledem na jezero. Je naším dalším pomyslným krokem k dokonalé aklimatizaci. 30 dolarů. Taxikář namísto toho, aby si nás usadil do vozu, začíná podivně pobíhat. Že by neznal cestu? Telefonuje. Potřebuje se poradit? Hledíme nevěřícně na tuto etudu. Vysvětlení je nakonec prosté. Jeho vůz nemá dostatečnou světlou výšku. Poveze nás Diego se svojí kamionetou.
Slíbená cena platí a Diego je příjemný chlapík. Rovnou se domlouváme, že na nás počká pod kopcem, než sestoupíme. K jezeru Caricocha, někdy označovanému Grande, největšímu ze třech jezer tvořících kráter Mojanda, vede dlážděná silnice. Sem tam hluboká jáma. Jinak krásná cesta. Diego mi ochotně zastavuje, abych si mohl pořídit obrázky nedaleké sopky Cotacachi (4939m), na kterou bychom se chtěli vypravit zítra. Zastavujeme u břehu. Stezka je prošlápnutá. A co je nejlepší? Jsme tu úplně sami.
Včera při výstupu na Pichinchu jsem měl na nohou jen pětiprsťáky a Marta sandály. Dnes bychom je užili. Příjemný terén, ekvádorské páramo – vysokohorské pastviny a křoviny, na rozdíl od včerejšího sněhu, bláta a sopečného popela, by jim svědčil. Bohužel nezbývá, než si vychutnat výstup v těžkých horolezeckých botách. Lehká obuv se po nezbytné koupeli sluní na balkóně. Nasazuji strojové tempo. Občas zastavuji, abych pořídil pár obrázků a Marta měla šanci mě dohnat.
Mojanda je neaktivní rozlehlý stratovulkán v západním pásu And, který prochází Ekvádorem. Nachází se jen 17 kilometrů jižně od Otavalo a je velice populární mezi turisty, zejména díky perfektní přístupnosti. Uvnitř kaldery tu můžeme vidět tři krásná jezera - Caricocha neboli Laguna Grande, Laguna Chica neboli Yanachocha a Laguna Negra neboli Huarmicocha - nikdo jim však neřekne jinak, nežli souhrnným názvem Mojanda. Šlapu do kopce a kochám se krásnými výhledy. V dáli za vrcholkem Cerro Negro (4260m), který je součástí okraje kráteru, je vidět mohutná sněhem a ledem pokrytá sopka Cayambe (5789m).
„Zpomal, nebo se na to vyseru!“ huláká na mě Marta zezadu. Dolehla na ni únava? Blbá nálada?
„Miláčku, pojďme, už je to jen kousek.“
„Nech si to svoje ´pojďme´ pro sebe! Už nemůžu a nechci!“ tak toto bude asi vážnější krize, říkám si v duchu. Schází 100 výškových metrů a jsme nahoře. Čekám na Martu a zařazuji se za ni, aby neměla pocit, že mě musí pořád dohánět. V těžkých botách a po včerejším výstupu chápu, že se necítí úplně v pohodě. Ale nedat to? To si vůbec nepřipouštím.
Čím jsme výše, tím je cesta strmější. Vrcholové partie se přibližují.
Po dvou hodinách jsme na Fuya Fuya (4263m). Trochu pochybuji, zda se jedná o hlavní vrchol. Pouhých 200 metrů od nás je další vrchol a přijde mi přinejmenším stejně vysoký. Až později na internetu zjišťuji, že má Fuya Fuya dva vrcholy. Východní, na kterém jsme stáli my, a stejně vysoký západní, který je považován za hlavní. Sestupujeme do sedla mezi oběma vrcholy. Chvílemi jde o dvojkové, možná trojkové lezení. Přesvědčit Martu, abychom zaskočili i na druhý vrchol, se mi nedaří. A nechce se jí ani čekat, než si tam vylezu sám. Takže se jde dolů.
Hodinu sestupujeme ke klidné hladině jezera Caricocha. Diego pospává v autě. Dva starší chlapíci drnkají monotónní melodii na staré plechově znějící kytary hned u břehu. Nastupujeme do kamionety. Cestou do Otavalo se domlouváme na zítřku. V pět hodin ráno nás bude Diego čekat před hostalem a pojedeme na sopku Cotacachi. Teď už je nejvyšší čas zapadnout do vývařovny a dát si dobrý oběd. Zeleninová polévka s masem, kuře s rýží a hranolky a sklenice čerstvého hustého džusu z manga za čtyři a půl dolaru! Tomu říkám regenerace po pěkném dopoledním výšlapu …
