Tropické sněžníky na obzoru
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Andy | Ekvádor | Illiniza Norte | Illiniza Sur | Jižní Amerika | Machachi | Otavalo | Quito
Opouštíme severní Ekvádor. Ještě před odjezdem z Otavalo jdeme na procházku probouzejícím se městečkem. Rádi bychom si na tržišti nebo v obchodě doplnili zásoby. Všude je však zavřeno. Nikdo nespěchá dělat byznys hned po ránu. Vracíme se pro batohy a vydáváme se na cestu pod naše první zasněžené ekvádorské sopky jižně od Quito.
Začínáme pronikat do tajů ekvádorského dopravního systému. Do Machachi ležícího jižně od hlavního města se přímo z Otavalo nedostaneme. Pojedeme postupnými přískoky. Nejprve musíme do Quito na severní autobusový terminál Carcelén. Bude následovat přesun na jižní autobusový terminál Quitumbe a konečně nalezení spoje do Machachi. Města, které nám bude výchozím místem pro výstupy na pětitisícové Illinizy a na téměř šestitisícovou Cotopaxi.
Vše jde dobře. Za první úsek na Carcelén platíme dohromady 4 dolary. Pokračujeme za 2,5 dolaru na jižní terminál. Přehledné, klidné a spořádané terminály za své služby požadují poplatek. Celých 20 centů! Ani nepřemýšlíme, že bychom kvůli takové částce naháněli autobusy za branami takové „oázy klidu“, jak to činí většina místních. Autobus obvykle opouští stanici poloprázdný, avšak během prvního kilometru jízdy je naplněn k prasknutí. Během nastalého hemžení se čile obchoduje. Pouliční prodejci tisku, jídla, zmrzliny nebo pití v pytlících s brčkem naskakují do vozů, v okamžiku prodají dvě tři empanády, aby o pár set metrů dál vyskočili a udělali totéž třeba v opačném směru.
Machachi je na páteřní ekvádorské silnici č. 35 oddělující západní a východní polovinu země. Dalo by se říci, že vede středem Avenidy de los Volcanes, jak tuto úžasnou přírodní scenérii pojmenoval Alexander von Humboldt. V Machachi by měl stavět snad každý autobus jedoucí z Quito dále na jih. Chvilku nám ovšem trvá se zorientovat v nabídce společností a vybrat si tu pravou. Autobusy jedou co pět minut a to člověka poněkud mate. Quitumbe je hlavní autobusový hub Ekvádoru (obsluhuje směry na jih, pobřeží Pacifiku i do Amazonie). Srovnání snese jen s terminálem v Guayaquil. Kupujeme si banánové lupínky za dolar a vyčkáváme s lístkem v ruce (1,25$/os) na nástupišti.
Netrvá dlouho a šlachovitý mladík nás začíná nahánět do vozu, jako kdyby hořelo. Batohy jdou do zavazadlového prostoru, což mne vždy trochu znervózňuje, ale nejsou to zrovna drobečci, abychom si mohli vynucovat jejich přítomnost v kabině. Všechno se odehrává jako obvykle. Pokřikování, prudké rozjezdy, přibrzďování, naskakování a vyskakování pasažérů i čilých obchodníčků. Kolem oken se míhá zelená zvlněná krajina.
Sotva jsme snědli lupínky, naznačuje nám stevard, že budeme vystupovat. Rychle, rychle ... batohy letí do prachu silnice.
„Kde to jsme? Někdo si z nás zle vystřelil!“ zmateně se rozhlížím kolem.
„Tohle přeci není Machachi, že ne?“ klade si řečnickou otázku stejně zmatená Marta.
„Co budeme dělat s těmahle báglama tady u silnice?“ pomalu se dostávám do varu a chytám nerva ...
Než se stačím pořádně rozparádit a nechám do okolí odeznít mnoha hřejivým slovům, zastavuje u nás bílá kamioneta.
„Vyskočte si na korbu!“ Není o čem přemýšlet. Usazujeme se za kabinou vozu, aniž bychom napřed přemýšleli, kam jedeme, s kým jedeme, nebo co nás to bude stát! Za pět minut svižné jízdy na čerstvém vzduchu jsme ve městě. Dostatečně daleko od hluku hlavní silnice, abychom si mohli popovídat s naším osvoboditelem. Pablo Vargas se nejprve loučí se svojí ženou a dcerou, které jdou nakupovat, a ihned nám podává vizitku. Je řidičem turistické agentury sídlící v Machachi. Vysvětlujeme mu náš záměr dostat se ještě dnes na chatu pod Illinizas. Nabízí nám odvoz k dvaadvacet kilometrů vzdálené La Virgen za 20 dolarů. Dohoda uzavřena. Potřebujeme si jen koupit vodu a zajít na oběd.
Pablo nám doporučuje klasickou lidovou restauraci Refugio. Zůstává ve voze a naše batohy na korbě kamionety. Hlavou se mi honí černé myšlenky. Co když nahodí motor a ujede i s věcmi? Oběd je výborný, zklidňujeme hru a plni optimismu nasedáme do auta ... směr Illinizas!
Projíždíme obdělávanou zemědělskou krajinou a okolo pastvin. Po 13km míjíme městečko El Chaupi. Mění se povrch. Z asfaltky přechází v dlážděnou cestu a později polní pistu, která se začíná zařezávat v serpentinách do kopců. Pablo si nevšímá nápisů a cedulí „soukromý pozemek“ nebo „vstup či vjezd zakázán“. Suverénně si otevírá i vrata bránící dobytku rozutéct se mimo vymezenou pastvu. Před třetí hodinou odpolední po dalších devíti kilometrech jsme u La Virgen (3900m) – malého pomníčku panně Marii na konci cesty.
Kolem se popásají mladí býčci. Nezdržujeme se, urovnáváme batohy a značenou stezkou se vydáváme pod Illinizas. Dva pětitisícové kopce, které si navzdory stejnému jménu nejsou v ničem podobné. Jako den a noc. Illiniza Norte (5126m) je suchý kamenitý štít, zatímco Illiniza Sur (5263m) je pokrytá sněhem a ledem. Dělí je jen vzdálenost pár set metrů. A vylézt chceme oba. V průvodci jsem se dočetl, že nahoře není voda. Táhneme si s sebou 9 litrů! Batohy jsou díky tomu příšerně těžké. A taky veškeré to lezecké haraburdí. Stoupáme pomalu.
Když po pouhé půlhodině chůze spatříme ukazatel s nápisem „3km na chatu“ necháváme se unášet na vysoké vlně optimistické nálady. Vlna je však s každým kilometrem a vystoupaným metrem menší a menší. Jsme na cestě již tři hodiny. Chata Nuevos Horizontes (4700m) nikde a brzy přijde soumrak. Jsme příšerně pomalí.
Před sedmou hodinou večer v pološeru nacházím v nekonečné prudké stráni pěkné místo kryté velikým balvanem. Blahořečím sám sebe za rozhodnutí vzít si s sebou stan. Chtěl jsem ho dnes několikrát zahodit. Jdeme přeci na chatu, tak proč další 2,5 kg zbytečné zátěže na 30kg batohu! Kolem se potuluje liška. Cítí naše zásoby. Chvatně stavíme stan. Je pořádná zima. Podle GPS jsme ve 4700 metrech nad mořem. Vaříme si čínskou polévku.
Klidnou noc si představuji jinak. Nejenže nevíme, zda jsme nesešli z cesty, ale venku zuří vichřice útočící na náš příbytek směskou vody a sněhu. Co bude ráno? Marta spí dobře, je příšerně unavená ...
