Amazonie - část třetí
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Amazonie | Cuyabeno | Ekvádor | Jižní Amerika | Nueva Loja | Quito | Siona
Ráno drobně prší. Po snídani nasedáme do lodi a s Gilverem a Juliem jedeme do vesnice kmene Siona. Cestou zastavujeme pouze u několika obřích stromů ceibo. Přivítání ve vsi obstarávají opice. Větší poněkud dotěrný opičák Chaky a miniopička Mikina, která se Martě okamžitě usazuje na hlavě a nechává se nosit. Vesnice je upravená, krásně čistá a uspořádaná. Prohlížíme si políčka manioku (yuca nebo také cassava), sad banánovníků i malou kakaovou plantáž, kde ochutnáváme spolu s opicemi sladké nezralé kakaové boby. Ústředním bodem návštěvy je pečení pan de yuca ...
Pomáháme vykopat hlízy manioku, oloupat je s pomocí mačety a pak ve velké proutěné stodole pozorujeme samotnou přípravu chleba. Omývání a strouhání hlíz, vymačkání přebytečných tekutin, další jemné strouhání, jehož výsledkem je bílá manioková mouka a pak pečení tenkých placek. Výsledek je skvělý. Pan de yuca ochutnáváme jak samotný, tak i s marmeládou na sladko a s tuňákem (z plechovky) na slano.
Lidé kmene Siona (známí také jako Sioni, Pioje nebo Pioche-Sioni) jsou původní etnickou skupinou obyvatel v ekvádorské oblasti Amazonie a sousední přilehlé oblasti Kolumbie. Obývají teritoria v okolí řek Aguarico a Cuyabeno spolu s další etnickou skupinou Secoya. Na území Ekvádoru žije podle odhadů pouhých 250 příslušníků kmene Siona a jen o 100 více v Kolumbii.
Populace kmene byla silně zasažena několika vlnami ekonomického boomu v oblasti Amazonie. První byl způsoben pěstováním kaučukovníku, druhý v šedesátých letech minulého století těžbou ropy a poslední nelegálním pěstováním koky.
Lidé kmene Siona se obvykle věnují zemědělské produkci. Pěstují maniok, kukuřici, rýži, banány, pomeranče nebo ananas. Loví ryby, drobnou lesní zvěř a chovají prasata a slepice. Věnují se také tradiční výrobě houpacích sítí (hamak), košíků nebo keramiky. Participace na turismu způsobuje některé sociokulturní změny, odchod mladých lidí do větších měst a zvyšuje i závislost na příjmech z cestovního ruchu.
Naposledy se procházíme po vsi, loučíme se s několika obyvateli a u lodi i s opicemi, které nás věrně provázely až do konce.
Následujícího dne po snídani stojíme s batůžky na molu. Odjíždíme. Dvouhodinová cesta bez zastávek k mostu, kde čekají desítky lidí, aby nás vystřídali. Měli jsme štěstí, že jsme si užili relativního klidu a na většině aktivit jsme byli s Gilverem sami.
Na letiště jedeme autobusem. Opět sami. Řidiči tak nečiní potíž nám vyhovět a vysadit nás v centru Lago Agrio, abychom si mohli dát oběd. Klidnou jízdu přeruší jen nález zraněného obřího hada. Plazil se přes silnici a srazilo jej auto.
Lago Agrio je ošklivé, drsné a špinavé místo. Velice dlouho hledáme místo, kde bychom se v klidu najedli. V ušmudlané restauraci si dáváme klasické menu s kuřetem a přesunujeme se na letiště. V podvečer přistáváme v Quito a z letištní plochy pozorujeme nádherný západ slunce a užíváme si výhled na příští cíl – Cotopaxi (5897m) ...
