Souostroví Chiloé (II.)

S Jiřím jsme se rozloučili v hospedaje u paní Sylvanii. Mířím do Národního parku Chiloé. Raději jsem si předem pořídil jídlo přibližně na dva dny, neboť v parku hodlám přespat na divoko. V průvodci (Trekking in the Patagonian Andes – Lonely Planet, 2. vydání) uváděný třídenní trek chci zvládnout za poloviční dobu. Buses Arroyo i ostatní společnosti jezdí až do Chanquínu, ale protože se vstup do národního parku platí již 200 m za mostem přes Río Cucao, je potřeba vystoupit už tam. Okolo poledne jsem na místě a v turistickém centru Conafu (Guardería Chanquín) nabírám mapky. Ve zdejším malém muzeu jsou i základní informace o zdejší přírodě, životě domorodců a zvycích původních obyvatel.

Národní park Chiloé

NP Chiloé byl založen 17. listopadu 1982 a je rozdělen na dva hlavní sektory – Chepu (oblast 30km jižně od Ancudu) a Abtao tvořený obcemi Castro, Chonchi a Dalcahue. Park je dále členěn do i do menších sektorů, takže se můžete setkat s názvy jako Cole-Cole, Anay, Chanquín, Cucao, Río Lar … Nadmořská výška se pohybuje od nuly po 850 m nad mořem. Park je vhodný pro lehkou pěší turistiku, kempování, nabízí pěkné vyhlídky na moře, vyjížďky na koních, možnosti fotografování fauny, projížďky na loďkách apod. Reliéf je vrchovitý s množstvím jezer, řek, lagun nabízejících estetický dojem z krajiny, zahrnuje samozřejmě i rozsáhlé pásy mořského pobřeží. Bohatství rostlinných a živočišných druhů souostroví zaujalo i Charlese Darwina při jeho studijní cestě kolem světa, takže si udělal zastávku i na Chiloé. Stejně tak v tomto parku narazíte na množství ukázek zdejší dřevěné architektury.

Po štěrkové pistě přicházím k dřevěnému mostu přes řeku Puchanquín u jezera Huelde. Za mostem se jde po stěrku a hlíně mezi velikými rostlinami připomínajícími blatouchy, na kterých se klidně popásají krávy. Za chvíli se přede mnou zjevuje nekonečná široká písečná pláž (Playa Deñal) oddělující moře od sladkovodních lagun. S přestávkami na focení a natáčení přicházím k místu zvanému Punta Deñal – poblíž laguny. Přes ní tu vede dřevěný most. Až sem se lze dostat autem (mimochodem po pláži se prohání množství off-roadů). Osamocené toulání mi občas zpestřují pěší turisté, domorodci na oslech, mulách či koních, občas i cyklista.

Postupně se cesta opět stáčí k vlnami rozbouřenému Pacifiku. Punta Deñal a Punta Chaiquil jsou zelené ostrohy vybíhající do oceánu. Lze je projít průrvami ve skalách, které však co chvíli zaplavuje mořská voda. Je proto dobré mít vyhlídnutý pořád nějaký vysoký kámen. Před Punta Chaiquil mne zastavuje děda na oslu a snaží se mi vysvětlit, že jsem se nevydal právě ideální cestou – varuje mě, že voda vytékající z laguny je hluboká. Trošku tomu nerozumím, protože průvodce tvrdí, že tu má být mostek. Jak se za moment ukazuje, z mostu už zub času ponechal jen nepatrné torzo.

Je tu přívoz, na kterém se člověk sám přitahuje za lano. K mé smůle je zrovna na druhé straně. Říčka je nad kolena, ale kalhoty uschnou. Za Punta Chaiquil se jen bezcílně toulám změtí lesních stezek a se svolením domorodců si je natáčím při lovu ryb a sušení velkých mořských řas.

Pomalu se různými oklikami vracím. Cílem nebylo dojít až na konec treku k řece Anay (poblíž Punta Cortaveral), ale podívat se na divoké pobřeží Pacifiku a deštné pralesy, kterými je NP Chiloé proslulý. Mezi sedmou a osmou hodinou jsem zpět mezi řekami Puchanquín a Cucao. Ještě předtím než si najdu vhodné místo na spaní se chci alespoň jednou vykoupat v Pacifiku. Voda bude mít jen málo přes 10 stupňů a prsty u nohou se mi svírají v pěst. Zpětné vlny stahující se z pláží mají obrovskou sílu. Nerad bych se dostal na otevřený Pacifik! Po tomto krátkém dobrodružství se uchyluji do nádherně prohřátých vod klidné laguny. Místo na spaní jsem si vyhlídnul mezi dunami (Dunas de Cucao) na odbočce u administrativní budovy Conafu. Strážce mě vrchovatě zásobuje vodou. Ulehám znaven a věřím, že mě v noci nebudou budit ze sna postavy z místní bohaté mytologie.

Místní mytologie

V ústní tradici souostroví Chiloé přežívají mnohé legendy, např. o Ten Ten nebo Cai Cai – které většinou vycházejí z kouzelné a zázrakůplné moci přírodních jevů anebo se vztahují ke vzniku souostroví. Jiné zase vysvětlují každodenní činnosti – např. na postavičku jménem Trauco se prý vymlouvají těhotné ženy, když nevědí nebo nechtějí prozradit, kdo je otcem jejich dítěte. Ostrovní mytologie je plná bytostí, které obývají zemi i moře – Pincoya je ztělesněním plodnosti mořských živočichů, roh Camahueta, připomínajícího jednorohé tele, je po uřezání zdrojem zdraví a síly. Naproti tomu Invunche je původně lidská bytost proměněná čaroději ve stvůru hlídající jeskyni, kde se čarodějové scházejí ke svým obřadům. Tito čarodějové mohou létat a způsobovat svým obětem bolest a nemoci.

Všechny tyto legendy jsou vlastně důkazem souznění člověka s přírodou a s nadpřirozenými silami, které vládnou světu. Život je úzce spjat s koloběhem ročních období a přirozenou dynamikou přírody. K životu samozřejmě patří i spousta pověr. Tesaři prý na Chiloé vždy např. čekávali na příchod zimy, aby mohli porazit strom mañío (Podocarpus salignaa) – jen tak totiž zabrání popraskání dřeva, pokud bude použito na stavbu. Tento systém starých pověr, dnes ne již tolik viditelný, ale zajisté ještě přetrvávající, možná i vysvětluje nejen proč jsou veškeré stavby dřevěné, ale jsou zároveň jednoduché a poměrně efemérní; jako by naznačovaly, že mají především poskytovat přístřeší, nikoliv trvat věčně. Původní obyvatelé, navzdory snadné dostupnosti kvalitního dřeva, údajně nebudovali rozsáhlá sídla a honosná obydlí také proto, že v jejich očích prý „postavit město znamenalo zároveň zabít řeku“.

Více o chilotské mytologii ...

Ráno chvatně balím úplně promočený spacák a pískem obalenou karimatku. U budovy Conafu doplňuji vodu…

Postupně, obdobně jako Jirka, putuji po městečcích s typickou dřevěnou architekturou Cucao, Achao, Dalcahue a na chvíli se vracím i zpět do Castra…

V Castru před hospedaje sleduji procházející pohřební průvod. Vpředu i vzadu je procesí chráněno dvěma motorizovanými carabineros. Jako první jede velká limuzína s rakví. Po jejích stranách jdou starší ženy, které soustavně cosi pronášejí. Lidé v průvodu hovoří a nikdo nijak zvlášť nehořekuje, jde o společenskou záležitost a výtečnou příležitost poklábosit. A tak to v Latinské Americe chodí: hablar por hablar nebo taky vamos a conversar.

Po návštěvě Ancudu, včetně regionálního muzea a pevnosti San Antonio, Chiloé opouštím. Pokračuji k hlavnímu městu Araukánie – Temuco.

♦ ♦ ♦

Araukánie

Bus společnosti Cruz del Sur za chvíli sjede z Panamericany do Puerto Montt. Vedle sedící dívka, která se mi ve spánku sesunula na rameno, se probouzí. Pokoušíme se o konverzaci ve španělštině. Odkud jsem, kam jedu… Postupně zjišťuji, že Noemi je z Ancudu, ale studuje a pracuje v Temucu jako učitelka angličtiny, což trochu usnadňuje i pokračování rozhovoru. Během prvních deseti minut, kdy se dovídá, že jedu do Temuca a nevím, co budu dělat do rána, mi nabízí nocleh. Je velmi sympatická, má pětiletého synka a s manželem už tři roky nežije. Rozvedeni nejsou, neboť v katolickém Chile neexistuje možnost úředního rozvázání sňatku (možnost rozvodu byla uzákoněna v první polovině roku 2004 po téměř deseti letech nekonečných parlamentních diskusí - Ley de Matrimonio Civil). Lidé se samozřejmě i tak „úředně“ rozcházejí, musejí se ovšem spoléhat na trochu netradiční metody tzv. anulování sňatku. Schválně se tedy dělají chyby v oddacích listech, aby v případě potřeby stačilo zajít na matriku a domáhat se anulování sňatku, třeba kvůli chybě ve jméně nebo datumu narození nevěsty. Noemi nechává synka u rodičů na Chiloé a sama za ním jezdí jednou až dvakrát měsíčně.

Probíráme místní politiku, telenovely a spoustu dalších věcí. Cesta rychle ubíhá. Během cesty se ještě párkrát ujišťuje, že chci opravdu přespat u ní. Samozřejmě!

Charles Darwin na ostrovech Chiloé

Charles Darwin svou poznávací cestu na lodi Beagle pod velením kpt. Fitz Roye uskutečnil mezi 27. prosincem 1831 a 2. říjněm 1836. Cílem plavby bylo dokončit průzkum Patagonie a Ohňové země, započatý kapitánem Kingem v letech 1826 až 1830. Dále prozkoumat pobřeží Chile, Peru a některých ostrovů v Tichém oceánu. A cestou kolem světa provést různá přesná měření. Nejatraktivnějším místem této cesty byla pro Darwina jistě návštěva Galapág. O Chiloé si do svého „Deníku o výzkumech v oblasti přírodní historie a geologie zemí navštívených během plavby H.M.S. „Beagle“ kolem světa“ poznamenal mj. následující úryvky:

„…Z dálky ostrov trochu připomíná Ohňovou zemi. Ale při pohledu z blízka se ukáže, že lesy jsou zde nesrovnatelně krásnější. Roste zde spousta druhů stále zelených stromů a tropických rostlin… Myslím, že v mírném pásmu je na světě jen málo míst, kde tolik prší. Větry jsou silné a oblohu téměř vždy halí mračna. Zažít týden pěkného počasí je něco zázračného. Během naší první návštěvy byla jen jednou krátce před východem slunce vidět celá sopka Osorno.

…Ačkoliv je všude hojnost zdrojů potravy, lidé jsou velmi chudí. Není zde žádná poptávka po práci a nejnižší třídy tak nedají dohromady peníze ani na ten nejmenší drobný přepych. Je zde i nedostatek oběživa a často se tak používá směnný obchod. Každý řemeslník či zemědělec musí být zároveň obchodníkem… Na několika místech se lidé velmi podivovali, když spatřili naši loď a domnívali se, že se jedná o předvoj španělské flotily přijíždějící znovu převzít ostrov pod svou kontrolu. Avšak všichni představitelé státu a ostrova byli o naší návštěvě informování a dostalo se nám uctivého zacházení… V roce 1832 čítalo Chiloé 42 000 obyvatel. Většina z nich se zdá být smíšené krve. 11 000 si zachovalo svá indiánská příjmení, ale je pravděpodobné, že ne všichni z tohoto počtu jsou čistého původu. Způsob života je stejný jako u všech chudých lidí, jsou sice všichni křesťané, ale říká se, že si zachovávají některé podivné pověrčivé obřady a tvrdí třeba, že v jeskyních na pobřeží komunikují s ďáblem. Dříve prý byli za tento přečin lidé posíláni k inkvizici v Limě...

…Ostrov Quinchao se zdá být nejvíce obdělávaným a úrodným místem na souostroví. Některé z farem působily velmi komfortně. Chtěl jsem se dozvědět, jak bohatí mohou tito lidé být, ale p. Douglas říká, že těžko lze zde o někom prohlásit, že má pravidelný příjem. Ti nejbohatší majitelé půdy možná za svůj činorodý život mohou nashromáždit snad tisícovku liber, ale pokud se jim to podaří, pravděpodobně budou peníze schovány na nějakém tajném místě, protože zde bývá zvykem, že skoro každá rodina má někde v zemi zakopánu nádobu s pokladem… 30. listopadu, v časné nedělní ráno, jsme dorazili do bývalého hlavního města soustroví Castra. Nyní je to zapomenuté a vylidněné místo. Kostel, postavený celý ze dřeva, však vypadá malebně a důstojně. Na chudobu místa se dá usuzovat třeba z toho, že přestože zde žije několik stovek duší, jeden ze členů naší výpravy nebyl schopen v tomto městě sehnat ani libru cukru či obyčejný nůž. Nevšiml jsem si ani, že by někdo z místních měl hodinky. Starý muž, o němž se předpokládalo, že má dobrý pojem o čase, je zaměstnán, aby podle svého odhadu vyzváněl na kostele… Příjezd naší flotily byl pro toto klidné místo událostí a téměř všichni obyvatelé se přišli podívat, jak na pobřeží rozbíjíme své stany. Byli velmi uctiví a nabídli nám ubytování ve svých domovech, někdo nám dokonce poslal sud cidru jako pozornost… Lidé zde žijí převážně ze škeblí a brambor. Nikdy jsem neviděl nic tak pokorného jako způsoby místních lidí…“

Vystupujeme na zastávce Blanco a Noemi se snaží sehnat taxi. Táhne si s sebou totiž televizi a další velkou tašku. Nedaří se a tak vyrážíme pěšky. Jsou to pouhé tři bloky. V Temucu si platí malý podkrovní byteček, který je kompletně nezařízený. Provizorium mezi krabicemi. Já jsem však naprosto spokojen. Pomáhá mi ustlat postel, protože do místního systému stlaní několika vrstev jsem vůbec nepronikl. Po instalaci televize trochu neklidně, ale přeci usínám. Ještě předtím se však u čaje domlouváme, jak to udělat ráno. Dává mi své klíče a kdyby se někdo ptal, co jsem zač, mám říct, že jsem její „primo“ (bratranec). Když je to „familiar“, tak to lidi prý líp berou. A pak ať už raději nemluvím španělsky.

Nevím kolik je, ale zvoní budík. Noemi nevstává. TV stále běží a Noemi klidně dál podřimuje. Budík zvoní podruhé a Noemi zase nic. Nemůžu to vydržet a raději jí probouzím. Během mžiku je pryč.

Vstávám až kolem desáté a vyrážím do ulic. Město žije, všude je spousta lidí. V kanceláři Sernatur na rohu náměstí jsou dvě šikovné holky. Ptám se na místní highlights a na výstup na Villarricu bez průvodce. Říkají, že to jde, ať se v Pucónu obrátím na adresu Polituru. Vyrážím podle jejich doporučení do víru města. Nejprve na vyhlášené městské tržiště (Mercado Municipal) zabírající celý jeden blok se stánky a restauracemi uvnitř i venku. Plakát hlásá, že tržiště má už 122 let. Jednotlivé obchůdky jsou rozděleny do sekcí. Restaurace, artesaníe, spousty prodejen masných produktů a další. Vypadá to moc hezky a lidé jsou příjemní.

Pokračuji k Cerro Ñielol – památkově chráněný vršek, kde roste spousta kytek a stromů, zvláště pak květina „copihue“ (Lapageria rosea), která je chilskou národní květinou. U pokladny Conafu následuje obvyklý dotaz na zemi původu. Zdá se, že všichni se rozzáří, když slyší něco jiného než jen Alemania, Francia, Inglaterra, apod. Jdu na mirador kolem malé laguny. Kam se člověk podívá všude rostou středoevropanovi neznámé rostliny a stromy, poznávám snad ještě bambus. Všude jsou vysvětlivky, spousta květin a nádherný výhled na celé město.

Vracím se do centra, které je plné studentů a studentek středních a základních škol ve slušivých uniformách. Letní prázdniny skončily a začal nový školní rok. U Katolické univerzity vcházím do zahrady náležející k Museo Regional de la Araucanía. Je to nejlépe udělané muzeum, jaké jsem měl v Chile možnost navštívit. Dole je expozice věnovaná původním obyvatelům této oblasti – převážně Mapuche. Nevýhodou je, že vše je pouze ve španělštině a zde ještě v jazyce mapuche. Pokud se chci něco dovědět, dlouze stojím u tabulí a bolestivě přemýšlím nad možnými významy slov, které bych měl znát – vždyť jsem je viděl kdysi v učebnici, ale …

V kavárně s bleskurychlým internetem píšu Jiřímu o svých nevšedních zážitcích. Jiří píše pozitivní novinku, že výstup na Villaricu je běžně k dostání do 20.000 pesos/28 USD. Samostatný výstup však podle sdělení Conafu možný není, resp. není možný bez dokladu, že je žádající registrovaným horolezcem.

Pokračuji přes náměstí Theodora Schmidta k velikému tržišti pro tzv. obyčejné lidi. Žádné restaurace, žádní turisté, jen místní a Mapuche. Mnozí sem vozí věci na prodej pořád ještě na koňských povozech a přes den prodávají. Hned vedle tržnice je skomírající železniční stanice. Je evidentní, že v Chile vyhrála doprava autobusová. Před šestou se vracím a v televizi sleduji Miss Bikini – Verano 2003. Opravdová zábava nejhrubšího zrna.

Televizi ovládá naprostý brak. Všude jsou jen telenovely - Romané, Machos, atd. Televize je tu slušně šťavnatá a se sexem a narážkami na něj se v žádném případě nešetří.

Chvíli po desáté přichází Noemi se svou kamarádkou, která bude taktéž přespávat v jejím bytě. Jmenuje se Cecil a je to rodilá Mapuche. Bohužel neumí ani slovo anglicky, což by výrazně usnadnilo naší vzájemnou komunikaci. Noemi mne upozorňuje, že se může stát, že přijdou i další lidé a bude tu taková malá fiesta u příležitosti konce prázdnin. Jdeme nakupovat. Cestou zpět pak před domem s Cecil čekáme na Noemi, která se zapovídala s paní domácí. Cecil mne zaskakuje otázkou, jak dlouho už jsem Noemin novio a jestli mi nebude vadit, že bude spát s námi. Svou chatrnou španělštinou se snažím vyvrátit její domněnky a vysvětlit, že věc se má jinak ...

Ráno se krátce loučím s ještě rozespalou Noemi. Odcházím časně, mířím do městečka pod dýmající Villarricou.