Misti (5822m)

6.11. Brzy ráno jsme vyrazili jeepem pod vulkán Misti. Vezli jsme každý 5 litrů vody (po cestě není) a nakoupili jsme záhadné peruánské energy drinky. Už od předchozího dne jsem měl hrozné střevní potíže. Náš průvodce byl 24letý indián, horolezec, strašně fajn, skromný kluk. Byl to náš nejlepší průvodce, jakého jsme kdy měli.

Na parkovišťátku ve výšce asi 3 km jsme si nasadili batohy (táhli jsme stany) a vyrazili jsme. S námi vyšla ještě partička amerických gringů. Brzy se mi ozvaly střevní potíže a musel jsem skoro každých pět minut na záchod. Byla to úmorná, nudná cesta, cik cak a pořád vzhůru. Ke konci už jsem sotva pajdal, střevní potíže přestaly, ale zase se mi chtělo zvracet. Verča vypadala docela v pohodě, indián si šel svým stereotypním tempem. Dorazili jsme do base campu ve výšce necelých 4500 metrů. V tábořišti jsme postavili stany a indián nám uvařil těstoviny. Dal jsem si dvojitou dávku jakéhosi peruánského protisračkového léku, natáhl se na karimatku a jen tak odpočíval. Pak jsem si povídal s indiánem, který byl zapálený horolezec. Cestovka mu jednou za rok platila kurz angličtiny. Nyní se chystal na pokročilejší kurz horolezectví do Huascaránu. Vyprávěl, že v okolí Arequipy je spousta sportovního, skalního lezení. Postupně se mi ulevilo a šel jsem spát.

7.11. Noc byla krušná a moc jsme se neprospali. Asi ve dvě ráno jsme vstávali. Pod námi blikala světla Arequipy, nad námi se zdvíhal kužel Misti. Rychle jsme se najedli a vyrazili. Střevní potíže samozřejmě nezmizely.

Byl to určitě nejhorší výstup mého života. Jde se pořád stereotypně vzhůru po hřebínku a není vidět vrchol. Než vyjde slunce, tak mrzne. Byla nám zima. Posléze se mi začalo chtít zvracet, celou cestu jsem absolvoval jako v kocovině. Indián šel pořád svým neměnným tempem, šoural nohu za nohou. Po několika hodinách úmorné chůze, už jsme toho měli s Verčou plné zuby. Zastavili jsme se a indián přikryl Verču spacákem. Měl jsem chuť to vzdát, ale nechtěl jsem to říct. Tak jsem doufal, že to vzdá Verča. Nicméně ani ona se k tomu neměla. Pak nám průvodce řekl, že za hřebínkem už uvidíme vrchol a ať to nevzdáváme. To pro nás byla obrovská vzpruha. Není nic horšího než tupě stoupat někam a nevědět kam. Vypil jsem tajemný peruánský energy drink a rázem jsem ucítil novou sílu. Vyběhl jsem na hřebínek a odtud jsem skutečně uviděl vrchol. Po další asi půlhodince jsme dorazili do sedýlka, odkud už byl vidět čoudící kráter a vrcholový kříž. Teď už jsme věděli, že tam dojdeme. Nicméně bylo mi už hodně zle od žaludku, a tak jsem tam odložil ranní snídani.

Posledních pár metrů bylo skutečné utrpení. 20 kroků k nějakému velkému kameni, pauza na 20 nádechů a tak pořád dokola. Nakonec jsme se tam nějak dobelhali. Výhled byl nádherný, úplně modrá obloha. Lehnul jsem si pod kříž a těšil se až budu ležet v posteli v Yardově hostalu.

Sestup šel krásně a rychle, protože jsme se surfovali po sopečném prachu. Potkali jsme zkroušené americké gringy, kteří vyrazili po nás. Kromě jednoho to všichni vzdali.

Tímhle masochistickým výletem skončilo naše jihoamerické dobrodružství. Následovala cesta do Limy, Atlanty, Mnichova a Prahy. Na cestu z bavorské metropole doporučujeme železniční Bayern-Böhmen Ticket.

Reklama