Tren a las Nubes
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Argentina | Jižní Amerika | Salta | San Antonio de los Cobres | Tren a las Nubes
Od samého začátku cesty po Altiplanu jsme plánovali projížďku po historické železniční trati spojující argentinskou Saltu s chilským přístavem Antofagasta. Mnoho týdnů dopředu jsme si zajistili jízdenky, abychom nepropásli příležitost si tuto jedinečnou technickou lahůdku vychutnat. Nedostatek volných termínů způsobil, že nám nezbylo, než pokrátit severní úsek našeho putování a rychle překonat vzdálenost mezi Iquique a Saltou. Stálo to za to. I když v dnešní uspěchané době strávit 15 hodin obdivováním spirál, cikcaků, tunelů či mostů vyžadovalo obrnit se trpělivostí. A tak jsme se nechali unášet v líném spoji pomalu se posunujícím po trati, která se zakusovala do skal nebo vznášela desítky metrů nad údolími ... vzdáváme holt odvaze stavitelů a projektantů této dráhy.
Vstáváme podle plánu před šestou hodinou a kráčíme po ulici Balcarce k nádraží. Váháme, zda si u stánku nekoupit tucet empanád na cestu. Bohužel se necháváme unést představou, že ve vlaku bude servis a la Student Agency, a tak nic nekupujeme. Zanedlouho se ukáže, že to byla zásadní chyba dnešního dne. V půl sedmé jsou v nádražní hale davy, před nádražím spousta prodavačů koly, koky, žvýkaček, vody a drobného občerstvení. V tlačenici se postupně dostáváme k přepážce a dostáváme razítko na jízdenky vytištěné už z domu. Check-in tedy zdárně za námi. Vagony vypadají historicky, sedadla jsou pohodlná, místa však není mnoho. Ke svému zklamání brzy zjišťujeme, že vlak je vyprodaný do posledního místa. A navíc se v naší „čtverce“ už rozvaluje pořádný řízek (dvojník Buda Spencera) se svou o poznání lépe stavěnou přítelkyní. Jsme z toho trochu posmutnělí. Vlak má osm vagonů, v každém je stevardka. Ve čtvrt na osm vyjíždíme. Po přivítání stevardka plynule pokračuje v hlášení:
„Stáhněte si prosím všichni železné rolety. Máme informace, že výrostci mohou po vlaku házet kameny“.
„Cesta potrvá zhruba osm hodin, ale budou ji přerušovat technické zastávky kvůli očekávaným poruchám, přičemž předpokládaná délka zastávek bude 15 minut až 3 hodiny“, dále hlásí milý stevardčin hlas.
Vlak doprovází i silniční eskorta, na přejezdech je policie. Vyjíždí i velký Mercedes agentury Movitrack. Vlak se pohybuje rychlostí 30 km/h a nám dochází, že přečkat v něm nějakých 15 hodin nebude asi tak úplně jednoduché ani pro člověka s takříkajíc kladným vztahem k železnici. Další ranou je snídaně. Nevíme proč, ale v papírové krabici nemáme croissanty jako ostatní, nýbrž jakési suché, ubohé, nechutné sušenky a „polystyrenový“ chleba. Po bližším ohledání si na krabici všímám označení „bezlepkové“. Tak fajn, nezbývá než vytáhnout vlastní sušenky, nic víc jsme si s sebou nevzali. Marné je vzpomínat na vonící empanady z pouličního stánku. Po nějakém čase ale svítá naděje – stevard z jídelního vozu prochází vlakem a přijímá objednávky. Fajn, v 11 hodin si plněné empanady vyzvedneme na baru.
V půl jedenácté se vlak zastavuje – první z avizovaných „technických zastávek“. Zastavili jsme naštěstí přímo na zastávce Gubernador Manuel Solá, takže všichni cestující využívají příležitost k focení. Za tři čtvrtě hodiny pokračujeme. V dohodnutý čas odhodlaně vyrážím k baru. Empanady nejsou. Nefunguje elektřina. „Zkus to za půl hodiny“, praví barman. Po třetím marném pokusu jdu opět na bar a chci vrátit 120 pesos. Nakonec jsem vyhandloval alespoň jakési sendviče, empanadas nebudou.
Následuje technicky zajímavý úsek, po němž vlak stoupá pohybem cik-cak do strmého svahu. Je fajn, že se pomalu rozbíhá konverzace s naproti sedícím párem. Krásná mladá dáma už to nevydržela a zeptala se, jakou řečí to mluvíme a odkud jsme. Bud Spencer okamžitě reaguje, že má ve své sbírce taky Jawu. I značku Tatra zná velmi dobře, je totiž z branže – pracuje pro CNH Industrial (sdružující značky Case, New Holland, Iveco atd.). Jeho přítelkyně dělá v pivovaru Quilmes. Jsou z provincie Corrientes. Radost na ně pohledět, jak stylově popíjejí hierba maté z termosky potažené kůží. Arturo vysvětluje něco málo k historii této tradice. Dozvídáme se, že v Paraguay se pije spíše studená verze – el tereré (z jazyka guaraní). Podle Artura jde o tradici z 60. let 19. století, kdy proti Paraguayi válčily Argentina, Brazílie a Uruguay. Aby Paraguayci nebyli nápadní po rozdělání ohně, zvykli si popíjet nápoj studený. Na konci své přednášky Arturo proškoluje Gabrielu, že s cizinci nemůže drmolit, jako když se střílí z kulometu. Hezky pomalu a srozumitelně. Rádi cestují, hlavně po Argentině a případně sousedních zemích. Do Evropy by moc rádi, ale jak to Gabriela výstižně shrnula, „nuestra moneda no vale nada en Europa“.
Cesta ubíhá pomalu, ale krajina defilující za okny je parádní. Konečně, kolem třetí jsme na viaduktu La Polvorilla. Highlight naší cesty! Je to hektické, cestující se hrnou z vlaku, místa je málo, všude tlačenice. Místní trhovci se usilovně snaží ve vymezeném čase prodat co nejvíce svých výrobků. Nejvíce na odbyt jdou pochopitelně empanadas. Daří se nám pořídit dvě dobré se sýrem. Sbíháme kousek pod most v honbě za lepšími fotkami, ale po chvíli nás zřízenci volají, že se pod most nesmí. Za půl hodiny se vyráží zpět. Zakrátko následuje zastávka v San Antonio de los Cobres, což je jedno ze tří nejvýše položených měst v Argentině. Těží se tu měď, stříbro, mangan i lithium. U babičky pořizujeme další dvě empanady, ale tentokrát bída. Za 15 pesos jeden kousek. Jsou pěkně spálené a skoro suché.
U některých spolucestujících se objevují první příznaky výškové nemoci. Ačkoliv se všude dokola upozorňuje, že vlak během osmi hodin vystoupá ze Salty (1187m) až na most La Polvorilla v nadmořské výšce 4220m. Jakýsi mladík, přítel výškovou nemocí zničené slečny, si otevírá hubu na vlakový personál i starého lékaře z nemocničního vagonu. Dívka je stižena těžkým soroche a chlapec to nezvládá. Bez předchozí aklimatizace si člověk cestu prostě příliš nevychutná. My jsme po týdnu stráveném na chilském Altiplanu zdejším výškám už přivykli.
Tren a las Nubes využívá část železnice Antofagasta – Salta, o níž se na chilské straně začalo uvažovat kolem roku 1888, kdy Chile zažívalo svůj ledkový boom. Rostoucí populaci v ledkových továrnách bylo třeba zásobovat potravinami a doprava lodí z centrálnějších oblastí Chile byla zdlouhavá a nákladná. Argentina zase hledala odbyt pro svou zemědělskou produkci. Uvažovalo se o několika variantách trati, např. přes průsmyk Huaytiquina (4275 m) v délce 754 km. Trasa měla vést kolem nalezišť mědi, zlata a stříbra, a zajišťovat tak dostatek nákladu. Argentinci od roku 1906 původně počítali, že by trať směřovala do přístavu Mejillones. V roce 1914 se rozhodlo ve prospěch Antofagasty. Chile přišlo v roce 1921 s nápadem, aby trať o délce 905 km vedla přes průsmyk Socompa (3914 m). Na argentinské straně měl stavbu na starost americký projektant Richard Maury, jehož záměr počítal s 29 mosty, 21 tunely, 13 viadukty a výše zmíněnými dvěma cikcaky a dvěma spirálami. V roce 1921 se konečně začalo stavět, roku 1929 koleje dosahovaly jen do San Antonio de los Cobres. Až roku 1947 se chilská část trati vyšplhala do sedla Socompa a 20. února 1948 byl konečně zahájen zkušební provoz. Jenže to se již éra chilského ledku chýlila ke konci a ani novou trať nečekala nijak slavná budoucnost.
Osobní vlaky mezi Saltou a Antofagastou jezdily jen jedenkrát týdně, cesta trvala 34 hodin a na přechodu Socompa bylo třeba přestoupit, protože pohyb vlaků ani posádek přes hranice tehdy nebyl možný. Dnes chilský úsek slouží nákladnímu provozu operovanému společností Ferronor. V poslední době se objevily zprávy, že by měl být obnoven nákladní provoz v celé délce trati (např.: www.ramalc14.com.ar).
Železnice se řadí mezi jednu ze tří nejvýše položených tratí na světě. Argentinský úsek plánoval Američan Maury. Vzhledem k obrovskému převýšení a složitému terénu si musel pěkně vyhrát s technickým řešením. Klasický systém zubačkové železnice zavrhl, a ani v nejpříkřejších úsecích tedy trať není ozubnicová. Místo toho jsou na ní dva úseky, kdy vlak po svahu pomalu stoupá pohybem cikcak, a navíc dva spirálovité úseky, na nichž koleje zhruba opisují kruh.
Náš železný oř se loudá zpátky do Salty. Arturo asi vidí zoufalost v našich očích a nabízí pár miniempanád, které se mu podařilo koupit. Cestu nám krátí sledování filmů. Arturo je jednoznačně nejvýraznější postavou našeho vagonu. Jen pomocí posunků a gest sděluje své požadavky stevardce – zda si například přeje zesílit či ztlumit zvuk TV. Anebo Gabrielu nedbalým pokynem ruky posílá pro občerstvení. Macho jako hrom. Kolem páté odpolední se podává chabá svačina. Sledujeme filmy Pí a jeho život a potom ještě argentinský film Corazón de León – oddychový snímek o chlapíkovi velmi nízkého vzrůstu, leč nemalých ambicí. Za chvíli je tma.
V závěru cesty stevardka rozdává hodnotící formuláře a po více než patnácti hodinách v práci už sotva plete nohama. Píšeme, že vzhledem k tomu, jak dlouho vlak jede, je třeba mohutně přidat na servisu a kvalitě občerstvení.
V půl jedenácté konečně přistáváme v Saltě a na Balcarce vrcholí Velikonoce. Všude kolem vládne nemilosrdné consumerismo. Hospody jsou plné a na promenádě defilují hrozitánské módní kreace na povětšinou velmi obézních tělech. Dáváme si pořádné empanadas a k nim Quilmes. Pivo z Gabrielina pivovaru se sice moc pít nedá, ale po celém dni na suchu jsme vděční i za to málo. Tento přípravek tvořený několika „éčky“ má bohužel s pivem společné pouze jméno. Na chodníku před další hospodou zkoušíme každý ještě po litru Salty a znovu nevěřícně kroutíme hlavami, co že za stvoření to defilují kolem. Inu Argentina je veliká země, a nejsme v Buenos Aires.
Může se hodit
Tren a las Nubes vypravují jen v turisticky zajímavých termínech, bývá proto asi téměř vždy plně obsazen. Budete-li váhat, doporučujeme návrat v kamionu agentury MoviTrack. Cestou si tak budete moci dobře nafotit vlak s okolní krajinou a večer se dříve vrátíte do Salty. Město leží v necelých 1200 metrech a vyjížďka po 217 km vrcholí na viaduktu La Polvorilla ve výšce 4220 m. Nepodceňte proto předchozí aklimatizaci!
Zdá se, že na Velikonoce 2014 jsme absolvovali jednu z posledních cest v režii soukromé společnosti. Podle informací na nových internetových stránkách přešlo v červenci 2014 provozování vlaku pod státní společnost Tren a las Nubes SFTSE, mj. s cílem dostat vlak na úroveň mezinárodních norem, co se týče kvality a bezpečnosti provozu. Tak možná už bude i lepší catering. Až se svezete, můžete nám dát vědět.
Více na www.trenalasnubes.com.ar.
